Květináč

„Co byste mi tak ještě mohli vzít?“ Rozhodil jsem rukama, aby se rozhlédl kolem sebe. Omšelý nábytek, špinavé zdi, vytrhaná prkna z podlahy, místo lustru jen drát bez žárovky.

„Ledvinu,“ odvětil muž. Jeho luxusní oblek s perfektně uvázanou kravatou kontrastoval s ruinami bytu. Stál zpříma, s rukama volně podél těla, suverénně, bez náznaku emocí ve tváři.

„Máte smysl pro humor, to se musí nechat.“ Rozesmál jsem se. Matrace pod mým zadkem zapérovala.

„Nevtipkuji. Dluh je dluh,“ řekl věcně. „Nesplatil jste půjčku ani po třech upomínkách. Musíme přistoupit k alternativnímu řešení.“

„To jako myslíte vážně, jo?“

„Samozřejmě. Doktor už čeká na sále.“

„Děláte si prdel?“ vyštěkl jsem a vymrštil se na nohy.

Muž se mi podíval zpříma do očí. Chvíli mlčky stál, pak se otočil a popošel k oknu. „Všechno už je k transplantaci připraveno,“ řekl klidným hlasem. Skrz rozbité okno se díval do ulice.

„Nemůžete mi vzít ledvinu!“ vyjekl jsem. „Je to – je to nelegální!“

Otočil se na mě. „Toho se nemusíte obávat. Vše je pochopitelně právně ošetřeno.“ Podíval se na hodinky. „Víte, dárcovství je akt milosrdenství. Darovat svůj vlastní orgán je právo každého občana. Toto právo vám nikdo nemůže odepřít.“

„Darovat, dopíči?“

„Ano, darovat.“ Pomalým krokem zamířil mým směrem. „Z právního hlediska jde o dárcovství. Dobrovolný souhlas dárce jste nám písemně již udělil.“

Nechápavě jsem na něj hleděl. „Dárce?“

Zastavil se těsně přede mnou. „Naše smluvní ujednání – smlouvu jste podepsal… četl jste ji? Nebo snad ne? Tak tedy víte, co jste podepsal.“

Sevřel se mi žaludek. Vybavila se mi doložka ve smlouvě. Myslel jsem si, že to je jen vtip. Jen větička pro zastrašení, které se do smluv běžně dávají. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká studený pot. Do hajzlu…

„Peníze vrátím,“ vyhrkl jsem – hlas se mi chvěl. „Dejte mi ještě týden, maximálně dva. Já ty peníze seženu!“

„To slýchávám často…“

„Přísahám! Půjčím si, prodám, co se dá, prostě to dám dohromady!“

„To je velice legrační,“ odvětil muž, aniž by se na jeho tváři objevil náznak úsměvu. „Víte, co mi přijde tak legrační?“ Gestem ukázal do prostoru kolem sebe. „Že chcete něco prodat – když nic nemáte. Že si chcete půjčit – abyste splatil půjčku.“

„Mám domluvený kšeft,“ nenechal jsem se odbýt. „Myslím to vážně. Nevyšlo mi pár obchodů, vsadil jsem na špatné lidi, ale kdo dneska ne? Teď už to klapne. Peníze už jsou skoro na cestě."

„Skoro." Muž se naklonil dopředu. Jeho stín mě celého pohltil. „Skoro nezaplatí váš dluh, pane,“ řekl a ani teď z jeho tváře nezmizel kamenný výraz. „Skoro mi nepomůže, až budu vysvětlovat, proč nám stále dlužíte. Skoro – všechen váš čas vypršel.“

„Ale – jestli mi vezmete ledvinu, můj život…“

„Váš život?“ Muž mě sjel pohledem a pak se rozhlédl po mém kutlochu. „Horší to už sotva bude,“ řekl příkře.

Věděl jsem, že má pravdu. Můj život nestál ani za hovno. Myslel jsem, že to zvládnu. Každý říká, že dluh je investice do budoucnosti. Jen mi zapomněli říct, do čí budoucnosti. Sedl jsem si na prochcanou matraci a mlčel.

„Samozřejmě, existuje ještě jedna možnost.“

Zvedl jsem k němu hlavu. „Jaká?“

„Když nebudete spolupracovat…“

Tiše jsem na něj hleděl.

„…přistoupíme k celkovému vypořádání pohledávky. K její likvidaci.“

Polkl jsem naprázdno.

„Vezmeme si obě vaše ledviny a k tomu i všechny ostatní upotřebitelné orgány. Zpeněžíme všechno, co půjde prodat. Umoří to váš dluh a snad i něco málo vyděláme.“ Poprvé se malinko usmál. „Rozumíme si?“ upřel na mě oči.

Uhnul jsem pohledem.

Popošel pár kroků, sehnul se pro špinavý květináč, co se válel na podlaze. Kdysi v něm rostla nějaká kytka, ale ta už dávno shnila nebo ji něco sežralo.

„Přesazoval jste někdy rostliny?“ zeptal se mě. Květináč obracel v rukou. „Prostě se vytáhne z jednoho květináče a zasadí do druhého. Není na tom nic složitého.“ Letmo na mne pohlédl. „Zbude jeden prázdný květník.“

Odhodil květináč zpět na zem.

Pomalu si oprášil ruce.

„Máte dvě minuty na rozmyšlenou.“

Zavřel jsem oči a ponořil tvář do dlaní.

Probudil jsem se na studeném kovovém stole. Shora na mě zářilo jasné světlo. Kolem sebe jsem rozpoznával postavy v bílých pláštích.

„Vítejte zpět,“ řekla jedna z nich. „Operace proběhla úspěšně.“

Pokusil jsem se pohnout, ale tělo mě neposlouchalo. Z paže mi trčely hadičky, něco v nich teklo. Nic jsem necítil.

„Vaše ledviny už slouží novým majitelům.“

„Co…?“ vydechl jsem s námahou. „Ledviny? Obě?“

„Ano, jistě.“ Položil svou dlaň na mou ruku. „To víte, poptávka po orgánech je obrovská.“

„Ale co naše dohoda?“

„Dohoda? To nevím, tyto záležitosti jdou mimo mě. Já jsem jen doktor. Sestřičko, nevíte o tom něco?“

„Přišel pokyn z finančního oddělení. Jeho dluh by jedna ledvina nepokryla.“

„Aha, tak to slyšíte,“ usmál se lékař.

„Nedal jsem vám souhlas…“

Muž v bílém plášti pokrčil rameny a otočil se. Přešel k přístroji, ze kterého proudila do mé krve nějaká tekutina.

Sevřel se mi krk. Ale… potom… bez ledvin… jak to… Nedávalo to smysl. „Já… žiju?“

„Ano, pochopitelně, žijete. Děláme pro to maximum,“ odvětil lékař. Zády ke mně něco vyťukával na klávesnici. „Jste pro nás velice cenný,“ pokračoval s vědeckou zaujatostí, „patříte mezi vzácné jedince. Takových vás tady máme jen pár.“ Otočil na mě hlavu. „Prvotní testy potvrdily predispozici k opakované produkci orgánů. Jste ideální kultivační médium…“

Nechápavě jsem na něj hleděl.

„Zkrátka vaše tělo je jako továrna na orgány. Když tomu trošku pomůžeme – vypěstujeme ve vás nové ledviny.“

Potřeboval jsem si to srovnat v hlavě. „Takže budu mít nové ledviny,“ řekl jsem s úlevou.

„Ne, ne tak docela. Vy ne.“

„Ale teď jste mi…“

„Ano, snad se nám podaří ve vašem těle vykultivovat nové ledviny. Mnoho nových orgánů. Ale obávám se, že pořídit si je nebude ve vašich finančních možnostech. Ostatně jsou už dávno předplacené. Máme pořadník na rok dopředu.“

„Pořadník?“ Zalapal jsem po dechu. „Jsou moje…“

„Jsou ve vašem těle. A přitom vám nepatří. Takový malý paradox, že?“ usmál se na mě.

„Když mi je nenecháte… já…“

„Vy? Co vy? Ledviny prostě porostou.“ Sklonil se a zašeptal mi do ucha. „Kdybych vám nedal tišící prostředky, ucítíte, jak rostou. Bolí to.“

Zíral jsem do jasného světla nad sebou. Potřeboval jsem to vstřebat. Jsem zkurvený květináč.