Jediná jistota na tomto zkurveném světě

Viky vrazil do bytu. Odhodil klíče na polici v předsíni a třískl dveřmi. Kocour uslyšel hluk a radostně běžel Vikyho přivítat. Neviděli se celý den. Viky do kocoura vztekle kopl. Kocour zaječel, naježil se a zdrhl na okenní parapet. Bytem se rozlétly jeho chlupy. Pomalu se vznášely vzduchem. Proplouvaly mezi ostrými šlahouny slunečního světla, které do bytu pronikalo skrze okno.

Na okně se třásl kocour. Kocourovy chlupy stále ještě poletovaly mezi jehlicemi světla, pozvolna dopadávaly na dřevěnou podlahu a při tom ze sebe vysypávaly jemné částice prachu. Viky seděl na posteli a tiše vzlykal. Brečel do dlaní a slunce zapadalo.

Až pozdě v noci se kocour k Vikymu opatrně připlížil. Nejdřív se hlavou otřel o jeho stehno. Pak se přitulil. Věděl, že mazlení domácích mazlíčků lidi uklidňuje a dělá je šťastnými. A také měl hlad. Od rána nejedl. Tak mu to řekl, aby na něj nezapomněl.

Viky vstal, vytáhl z lednice konzervu kočičího žrádla a naplnil kocourovi misku. Sám šel spát bez večeře. V posteli se dlouho převaloval a stejně skoro neusnul. Kocour ležel vedle něho a plnil si své uklidňovací povinnosti domácího mazlíčka. Na rozdíl od Vikyho se ale oddával nerušenému a spokojenému spánku. Protože kocouři honí ve spánku nanejvýš myši, ne myšlenky.

Ráno se Viky s kocourem jako obvykle pomazlil a připravil mu žrádlo.

Kocour spokojeně ležel na parapetu a pozoroval Vikyho. Po dvaceti minutách a všech těch pravidelných ranních procedurách za Vikym zaklaply dveře. Stejně jako každý den: Zamknout na dva západy a uhánět do zaměstnání.

Kocour si vlezl do postele a usnul. Celý den ležel v posteli a spal. Vzbudilo ho až dupání do schodů. Zbystřil. Nastražil uši: Klíč rachotí v zámku. Dveře se otevírají.

Kocour vyrazil do předsíně přivítat Vikyho, kdo jiný by to mohl být? Žijí zde spolu jen oni dva. Kámoši. Viky a kocour. Chlápek a jeho mazlík.

Viky stojí ve dveřích. Kocour zpozoroval, jak Viky napřahuje ruku a hází klíče od bytu na polici vedle věšáku. Jenže klíče se od police odrazily, ťukly o zeď a teď se kutálejí dolů směrem k podlaze. Kocour nespouští oči z klíčů, zaujatě je pozoruje, v mysli mu vytanula vzpomínka, jak si ještě jako malé kotě hrával s klubíčkem vlny. Ovšem ještě než klíče dopadly na zem, Vikyho noha prudce zasáhla kocourovo břicho. Kocour vyjekl a jako blesk vystřelil z předsíně. Běžel se schovat do bezpečí pod postel. Viky vykřikoval nějaká slova. Kocour se třásl pod postelí.

Po chvíli kocour zaslechl zvuky z koupelny. Viky se asi sprchoval. Kocour vykoukl z pod postele, vzduch se zdál být čistý. Viky nikde. Asi je fakt v koupelně. Kocour využil situaci a rychle přeběhl k oknu a skok a hop, pomohl si drápky o záclonu a vyšplhal se na parapet. Z parapetu bude mít přeci jen lepší rozhled po bytě.

Když se Viky vrátil z koupelny, vypadal, že má dobrou náladu. Vždycky, když je dlouho ve sprše, mívá skvělou náladu. Došel k oknu, protáhl se, usmál se na kocoura, pohladil ho a řekl mu, že mu dá najíst. Šli spolu do kuchyně a jedli.

I další den v podvečer se domovní schodiště roztřáslo pod vzteklými nárazy Vikyho podrážek. Viky vydupal do schodů. Rozrazil dveře. Jeho pravá noha se rozmáchla ke kopu, jenže tentokrát na něj kocour za dveřmi nečekal. Viky překvapeně hleděl od vstupních dveří do předsíně, ale nikoho neviděl. Kocour tam nebyl.

Našel ho až v kuchyni. Respektive v kuchyni nenašel svého kocoura, ale kočku. Seděla za kuchyňským stolem. Seděla na židličce, jednu zadní nebo vlastně spodní tlapku přehozenou přes tu druhou.

Před kočkou na stole stála vysoká sklenice s kávou, světlé latte s vydatnou porcí mléka. Drápky jedné horní tlapky pomalu poťukávaly na sklenici. Kočka se dívala na Vikyho a nic neříkala. Pak se ozvalo cinknutí. To drápkem té své roztomilé pacinky cinkla o skleněný popelníček, který ležel vedle sklenice s kávou. Zelený skleněný popelník, zelený jako její kočičí oči. Kdyby šel Viky blíž, zjistil by, že popelník je čistý, bez popela, ale Viky nebyl schopný udělat ani krok. Stál a zíral. Mezi kávou a popelníkem ležela pootevřená krabička dámských cigaret s výstražným obrázkem hrozivě zhuntovaného lidského orgánu. Ale ani to, co bylo na tom obrázku, Viky z té dálky neměl šanci rozpoznat.

Kočka malinko pohnula hlavou a malinko se pousmála. Ale tak nějak jako kočka: Falešně i svůdně zároveň; neodolatelně, laškovně i nevinně. Pak tu packu, kterou doteď skrývala v klíně, zvedla nad stůl a namířila ji na Vikyho. Mezi drápy jí trčela tenká dlouhá cigareta.

„Nemáš oheň, Viky? Připálíš mi?“

Viky stál ve dveřích do kuchyně s otevřenou pusou a vyjeveně na ni civěl. Neschopen slova.

„Zkoušela jsem křesat drápky, ale zjistila jsem, že jiskry cígo nezapálí. A zapalovač nemám. Ani sirky. Nic jsem tady nenašla.“

„No já…,“ zareagoval konečně Viky.

„No jo, vždyť já vím, ty už vlastně nekouříš. Ty teď žiješ zdravě. To je škoda. Kouření uklidňuje,“ řekla a usmála se na něj. Usmála se tak, jak se umí usmívat jedině kočky: Falešně a svůdně zároveň; neodolatelně, laškovně i nevinně. A pak se pomalu i s tím úsměvem mezi vousky rozplynula jako kouř. Zbyl z ní jen malý obláček nad kuchyňským stolem – a po chvíli už ani ten ne.

Viky ještě chvíli stál ve dveřích a upřeně pozoroval prázdný kuchyňský stůl. Teď bych si to cígo dal, napadlo ho, vždyť už mi z toho regulérně mrdá. Udělal pár zmatených kroků po kuchyni. Zastavil se u stolu. Po jeho dřevěné desce pomalu přejel dlaní. Kdyby na stole ležel ubrus, tak by se řeklo, že ho pohladil. Ale ubrus na stole nebyl. Za okamžik Viky rozpačitě popošel po místnosti zase o kus dál. Nakonec zůstal stát před kuchyňskou linkou. Z jedné ze skříněk vytáhl misku, nasypal do ní oříšky a sedl si na místo, na kterém si doteď hověla ta kočka.

Seděl tam dlouho do noci, nepřítomně hleděl kamsi skrz futra kuchyňských dveří, beze slova louskal oříšky a jedl je. Jeden za druhým. Plynule, soustavně, mechanicky jako stroj. Jako bagr, který hloubí příkop. Lopatu za lopatou.

K půlnoci se pod Vikyho nohama objevil kocour. Lehce se mu otřel o lýtka a tiše vrněl. To už kuchyně dávno tonula ve tmě. Přišel mu říct, aby šel spát. Že zítra to bude zase o fous lepší. A že brzy vstává.

„No jo,“ řekl Viky. Nahmatal kocoura pod sebou a chvíli ho hladil. Pak si ho vytáhl k sobě na klín, zahleděl se do jeho kočičích očí a malinko se na něj pousmál.

„No jo, vždyť jo,“ řekl. Vzal kocoura do náruče a odnesl ho do ložnice.

Nazítří večer se opět prudce rozletěly dveře od bytu a vzápětí nato hned zase hlučně zabouchly. Kocour dostal ránu Vikyho botou až se odkutálel do kouta. Ležel v koutě schoulený do klubíčka a třásl se. Viky odkráčel do kuchyně a když už se kocourovi zdálo, že je Viky v kuchyni docela dlouho, šel si potichu lehnout do postele.

Viky si mezitím otevřel láhev alkoholu. Pil přímo z hrdla.

Po setmění se s poloprázdnou láhví v ruce vydal najít kocoura. Potřeboval to někomu říct. Ani nerozsvěcoval, věděl, kde ho najde.

Sedl si vedle něj na postel a řekl mu, že ho svírají kleště života a že se snaží z těch okovů vyskočit – však marně: jsem uvězněn jako pinpongový míček v sevřené dlani, vzdychal.

Kocour Vikymu samozřejmě nerozuměl. Ovšem zaslechl slovo ‚míček‘ a hned se mu před očima objevilo klubko vlny, s kterým si jako kotě tak rád hrával. Spokojeně zavrněl a přitulil se k Vikymu. Viky ho políbil na čumák, zahleděl se mu do očí a řekl mu, že on je jeho jediná jistota na tomto zkurveném světě. Zároveň s posledním slovem do sebe obrátil zbytek z láhve a láhev postavil k noze postele. Vzal kocoura do náruče a převalil se na záda.

Kocour ležel pod Vikyho rukou a spokojeně oddychoval. Viky ještě chvíli hleděl do temného stropu, pak zavřel oči a bylo mu dobře. Za chvíli usnul. Ráno musí brzy vstávat.