Covidstory #1: Žena s hady místo vlasů

  • ⌚ 7 min.
  • velikost textu

Možná se ještě šla podívat na tu červenou kabelku od CK. Nebo tu černou lakovanou nad ní. „Juknu na ni alespoň do vitríny,“ možná si říkala, „když je ten lockdown a mají všude zavřeno a do obchodů se nesmí, tak aspoň do vitríny.“

Možná skutečně mířila ke kabelkám, ale teď teprve pomalu kráčela kolem výkladní skříně s obuví. Očima skenovala všechny ty lodičky, střevíčky, škrpály, sandály. Bedlivě, ostražitě, pečlivě. Jako účetní, která zkušeným okem projíždí faktury. Jako žena, která si vybírá boty. Když v tom opět zafučel silný vítr a v odlesku skla vitríny, do které se žena dívala, spatřila samu sebe, spatřila se, jak jí vítr bere vlasy na všechny strany.

Přerostlá kštice se vzpouzela větru. Leč marně.

Nejprve jeden pramen vlasů přelétl z jedné strany hlavy na druhou, vyšvihl se hbitě jako had a s ustávajícím větrem zvolna klesal. Ovšem hned s dalším nárazem větru se na ženině hlavě roztančilo divadlo. Žena v nezřetelném odrazu od skla výkladní skříně viděla, jak neupravené cáry jejích vlasů rozverně skotačí v poryvech větru, jak se kroutí jako chapadla medúzy, jak její účes v tom hadím tanci mění svůj tvar.

Zastavila se. Jen plátěná taška v její ruce se ještě nepatrně zhoupla. Stojí před výlohou a hledí mezi boty, dívá se na sebe. Volnou rukou si sahá na hlavu, hladí si vlasy, uhlazuje je.

Jenže jakoby její vlasy měly svou vlastní hlavu. Jsou nepoddajné. Brání se. Žena zoufale zvyšuje intenzitu uhlazování. Ulízává je. A teď už do sebe skoro tluče. Snaží se svou neposednou kštici vytvarovat, jenže vítr, který nepřestává dout, vytváří na její hlavě další a další z mnoha volných performancí. Je očividné, že vítr vítězí.

Seděl jsem opodál na lavičce a pozoroval ji. Ne že by mne ten obraz ženy, jež bojuje s vlastními vlasy, vyloženě rozesmál, ale trochu legrační mi to přišlo, to jo. Vím, že už se minimálně měsíc nebo dva nesmí do kadeřnictví a o účes se jí asi tudíž nemá kdo postarat. Já se svou plešatou hlavou to neřeším, ale usoudil jsem, že v důsledku této skutečnosti, v důsledku tohoto vládního nařízení se tato žena právě teď ocitla na pokraji zhroucení. S letmým úsměvem na rtech jsem sledoval to představení před výkladní skříní, tu její proměnu z dámy v nasupené monstrum, ten její nemotorný lov hadů, tu hlavu medúzy, jejíž oči mne naštěstí neviděly.

Souboj ženy s přírodními živly však netrval dlouho. Asi si řekla (nebo možná dokonce vztekle zakřičela) něco jako: „Já se na to můžu! Seru na kabelku, jdu domů!“ Tak si to alespoň představuji, protože se najednou prudce otočila o sto osmdesát stupňů a zostra vyrazila směrem, kterým přišla. Směrem ke mně. Šla rychle, uháněla, skoro běžela, najednou jakoby letěla, jakoby chtěla utéct před tou svou proměnou, před tou kletbou: „Před chvíli krásná, teď z ničeho nic, jako když utne, ošklivá,“ možná si říkala.

Těsně před tím, než kolem mne prosvištěla, jsem si zapálil cigaretu, mohutně vdech, hrudní koš se mi roztáhl, hlavu jsem zaklonil mírně nazad. První šluk je podmanivý. Přes přivřená víčka jsem si tu ženu, jež právě svedla litý boj s vlastními vlasy a kdoví s čím ve svém nitru, trochu prohlédl. Jen tak úkosem. Snad abych jí nepohlédl do očí, kdo ví, co by se mohlo stát. Kdo ví, proč se jí ta nehoda přihodila, za co, na její hlavu dopadl ten trest „boží“.

Účes na cáry. Kostýmek, sáčko, podpatky. Ani prudce elegantní, ani nijak nevkusné oblečení, ne moc moderní, ani ne moc opotřebované, prostě takové obyčejné. Možná úřednice, možná ta účetní, možná taky ne. V pravé ruce těžká nákupní taška. Na obličeji roušku, věk obtížně určit, čtyřicet? Pade? Možná jen něco přes třicet. Ovšem rozhodně se mračila. Poznal jsem to podle vrásek, které jí brázdily čelo a všechna taková ta místečka kolem očí. Alespoň tolik jsem zahlédl mezi těmi hady, mezi těmi spadlými prameny vlasů.

Minula mne a já vyfoukl kouř z plic, ten první šluk.

Otočil jsem hlavu a podíval se ještě na její záda a zadek a pak už byla pryč a já si vzpomněl, bůhví proč, jak jsem na této lavičce seděl někdy loni v létě nebo začátkem podzimu: Na nohách sandály, na hlavě kšiltovku, dneska je ale o poznání chladněji. Čas plyne, časy se mění. „Člověk míní, čas mění,“ tak nějak se to myslím říká. Po loňském roce zbyla jen číslovka devatenáct v názvu té nemoci, co nás teď svírá: covid-19. A dnes opět sedím na stejné lavičce, jako už tolikrát, kouřím a představuji si, co se asi stane, až žena s hady místo vlasů dojde domů.

Doma manžel na nuceném home office. Doma muž před televizí. Zabořený v gauči, nohy na stole, v ruce pivo, v druhé tv ovladač. Nasupená žena se zbořeným účesem jde za ním. Jde domů ke svému muži, ke svému manželi. Potřebuje o tom svém trápení někomu říct, postěžovat si, vyplakat se. Potřebuje, aby se jí ulevilo. Svižným krokem míří domů. V ruce se jí houpe taška s nákupem, v myšlenkách je u svého manžela.

Představuje si svého muže, co asi doma dělá: už ji jistě netrpělivě vyhlíží.

Uvařil.

Možná i koláč upekl.

Teď pro ně pro oba už jistě připravuje kafíčko. Sednou si naproti sobě nad šálkem kávy a budou si hezky povídat.

Proud představ v její hlavě ale neustále narušuje ucho těžké tašky s nákupem, ucho tašky, které se jí zařezává do její pravé ruky. Tak bolestivě se jí vřezává do prstů! Ucho tašky, díky kterému už na svůj účes, co už není účesem, ani nepomyslí. Jenže teď ta těžká taška, to její zkurvené ucho…

Už svého manžela nevidí přes desku kuchyňského stolu.

Už nesedí vedle něj na gauči v obýváku.

Už se neotírají rameny o sebe; ty něžné dotyky zmizely a ani to hezké povídání není slyšet. Její muž leží na gauči sám. Je tam sám, ona tam není. Místo ní drží v ruce láhev piva. Vidí ho tam rozvaleného s tím pivem. Vidí ho, i když teprve jde domů. Vidí ho před tou televizí dříve, než vystoupí z výtahu a otevře byt. Vidí ho, jak přikládá skleněnou láhev s pivem ke rtům a ledabyle se přisává.

Nákupní taška ztěžka dosedne na podlahu. Boty letí do kouta. Podpatky udělají kotrmelec. Zkrvavená ruka strhává z obličeje roušku. Ruce si v koupelně důkladně dezinfikuje.

Vstoupila do obýváku. On na okamžik odlepí oči od obrazovky, zamumlá cosi jako pozdrav a hned zase odevzdaně hledí do telky. Ona se na toho chcípáka zle podívá. Hlavou jí proletí, že to celou dobu věděla. Věděla, že ho doma opět najde takto. V té jeho oblíbené pozici. Ve které teď beztrestně tráví koronavirovou epidemii.

„Čurák línej,“ vysloví nahlas první slova, co jí přijdou na jazyk. Vrhne na manžela pohled, před kterým by se každý chlap zdekoval pryč.

Jenže ta slova možná zaniknou v pískotu konvice, který se rozléhá kuchyní. V pískotu, který upozorňuje, že voda na kávu již vře.

A možná ta slova ani nikdy nezazněla. Proč taky? Vždyť ta žena svého muže miluje a něco takového by o něm nikdy neřekla. Moc dobře ví a koneckonců právě opět vidí, že její manžel pro ni dělá první poslední. Každý den ji zahrnuje láskou, dává jí důkazy.

Ani nepostřehl, že už dorazila domů, že stojí za jeho zády. Jednou rukou otáčí čudlíkem na sporáku, aby zhasl plamen pod vřískající konvicí, a druhou dál míchá vařečkou v bublajícím hrnci – a pak opatrně vařečku odloží na prkýnko vedle nože. Ona se malinko pousměje, protože on má na sobě její kuchařskou zástěru. Vypadá v ní legračně, jako chlap nasoukaný do dětského pyžámka. Tiše ho pozoruje, jak soustředěně nalévá vroucí vodu na černou kávu, nejprve do jednoho a potom do druhého hrnečku.

Mohlo by se to udát tak nebo tak. Nebo úplně jinak. Třeba ta žena ani muže nemá. Může mít, ale nemusí. Třeba to je lesba nebo vdova nebo se stará o nemocnou matku a třeba jí jsou její vlasy úplně ukradené a ta taška, co nesla, byla lehká jako pírko. Ostatně kdo se vyzná v ženách, že? Típnu cigáro, zvednu se z lavičky a vydám se domů. Jediné, co vím jistě, je, že na mě doma nikdo čekat nebude. Žádná žena, nikdo.

„Ten klid, ta pohoda doma,“ myslel jsem si, když jsem se vracel domů, a těšil se na nikým nerušené ticho v mém bytě.

Lockdown teprve začínal, teprve se nadechoval a my s ním. Bude trvat ještě spousty dnů, spousty týdnů, měsíců... ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Nikdo nic nevěděl. Jen jsme si možná něco představovali. Někteří z nás si něco představovali a jiní těm představám možná věřili, zatímco se ten klid doma a ta pohoda pozvolna, ale přitom tak náhle a nečekaně měnila v prázdnotu, osamělost, v nepohodu. A v neklid.

6n64 | 10. 05. 2020, aktualizovano 25. 06. 2021 Facebook ico E-mail ico