Apokalyptik

Souhlasím s názorem, že katastrofické scénáře si vymýšlejí jen zoufalci, kteří v apokalypse hledají svou vlastní spásu, nový začátek. Vidí v ní naději. Ano, takoví to jsou zoufalci! Nepopírám, že o postapokalyptických společenstvech píší zejména připosraní srabi a neschopní břídilové. Něco o tom vím.

Za svůj život jsem vystřídal spousty kolektivů. První z nich utvářely spolužáci ze školky a škol. A já prochodil spousty škol. Patřil jsem do různých tříd, a tedy i k různým lidem, k jiným holkám. K holkám, které bohužel ne vždy chápaly, že stejně jako já patřím k nim, ony patří ke mně.

Jednou jsme jeli na školní výlet, počítám, mohlo mi být tak dvanáct třináct let. Plavili jsme se na zaoceánském parníku po prosluněném Pacifiku. Dívky hrály volejbal, kluci se kočkovali v bazénu a pošklebovali se holkám. Já ležel na pruhovaném lehátku, přes veliké brčko cucal limču a četl Dva roky prázdnin Julia Verna. Najednou Robert vylezl z bazénu. Ano Robert, ten největší bouráč ze třídy, ale jinak naprosto vymaštěný idiot, který měl pouze nepochopitelné štěstí, že se mé přihlouplé spolužačky o něj neustále otíraly svými sotva vyrašivšími ňadérky. Nejvíce mne bolelo, jak vyzývavě se k němu měla Kačka, nejhezčí holka ze třídy. Dívkám se zakutálel míč, Robert jej popadl a nechtěl vrátit, pitvořil se jako ten největší hlupák, koneckonců jim byl. Spolužačky naříkaly, plakaly, Robertovo srdce však neobměkčily. Spatřil jsem zoufalý obličej krásné Kačky, mé tajné lásky. Pomalu jsem zavřel knížku a vstal z lehátka.

„Roberte, vrať jim ten míč!“ křikl jsem na něj.

Robert nebyl zvyklý, že po něm někdo, vyjma tělocvikáře Wolfa, toho přiblblého hňupa, řve. Začali jsme se rvát, šlo to ráz na ráz. Balon se odkutálel, skončil v oceánu a já na marodce s rozbitým obočím. Snažil jsem se nebrečet, ale nešlo to. Myslím, že se mi smáli, ale možná je jen rozveselil pohled na volejbalový míč, který se houpal na vlnách Pacifiku.

Ještě týž večer přišla za mnou na ošetřovnu Kačka, ani nezaklepala a vrazila dovnitř.

„Ty debile,“ řekla, „kvůli tobě teď nemáme s čím hrát volejbal! To jsem zvědavá, co teď budeme dělat, ty chytrej! Fakt dík za nudu!“ vřískala na mě. A já byl šťastný jako nikdy v životě, protože tolik slov mi má tajně milovaná dosud nikdy nevěnovala.

Dalšího rána, kdoví jak se to stalo, přišel uragán a loď ztroskotala. Zachránil jsem se jen já, protože jsem výtečný plavec. A Kačka, protože jsem ji dopravil na náš pustý ostrov na svých zádech. Děkovala mi za záchranu života a vroucně mě líbala na ústa a celé tělo. Řekl jsem jí, že je to samozřejmost, že by to udělal každý. Jistě že jsem si myslel něco úplně jiného, ale tohleto se v takových případech prostě říká. Její polibky byly tak nesmírně příjemné a tak neutuchající, tak vzrušující! Hladil jsem ji tam, co ji právě rašila ňadra. Příboj vyplavil na naši úžasnou písčitou pláž Roberta. Ano, toho bouráče Roberta. Ještě dýchal. Z mých dlaní jeho rty lačně srkaly vodu. Řekl: „Díky za všechno,“ a usmál se na mne psíma očima. A pak ještě řekl: „Kačko, vybrala sis opravdu skvělého chlapa, buď mu dobrou ženou.“ A pak konečně zhebl.

Milovali jsme se v průzračném moři. Potřebu jsme vykonávali také do vody, nechtěli jsme si zasvinit náš krásný ostrov. Nejdříve mne milovala ústy, báli jsme se otěhotnění, co s capartem na pustém ostrově, sunar oceán nevyplavil a z těch jejích sotva vyrašivších ňadérek by mléko… darmo mluvit. Ale dlouhodobě tomu nešlo odolat a jednoho dne se křišťálově čistá voda v naší malé tůňce přeci jen při našich milostných hrátkách zbarvila dočervena. Chodil jsem lovit zvěř do divé džungle, ryby jsem chytal holýma rukama. Dokonce mne intenzivní sluneční záření zbavilo i akné na zádech. Bylo nám spolu krásně a nakonec přišli i ti caparti.

Jednou jsme jeli na lyžařský výcvik vlakem do Himalájí. Bylo to v devítce. Šoupli mě do posledního družstva. Viktor se blýskal v nové lyžařské kombinéze a skákal na snowbordu salta. Má brčálově zelená šusťákovka s růžovými pruhy byla zrovna tři roky z módy, a tak jsem na sebe strhával skoro tak velkou pozornost, jako udatný Viktor.

„Ty posero,“ křičel na mě tělocvikář Žalud, „tak pohni tou línou prdelí a pojeď, nebo tě do té líné prdele vlastnoručně nakopu!“ Chechtal se ten imbecilní pahňup s chabou slovní zásobou a nejhorší bylo, že mí spolužáci se mi také smáli. Ale snad i to bych snesl, smích svých proradných spolužáků, smích těch kurev převlečených za spolužáky, ale úplně nejhorší bylo to, že se mi posmívala i Pavla. Ten Pavlín smích, smích mnou tajně milované ženy, jindy tak líbezný, mne mrazil v uších.

Ano, je sice trochu pravdy na tom, že jsem zprvu moc lyžovat neuměl, rozkoukával jsem se, zajížděl jsem se, jenže pak se jednoho pochmurného dne utrhla lavina a já zůstal sám v horské chatě na hřebenu kádvojky s Pavlou, tělocvikářem Žaludem, třídní a pár dalšími spolužačkami. Viktora vzal vítr, nebyla mu nic platná ani jeho nóbl kombinéza, ani to debilní čtyřmi vosky maštěné prkno.

Každé ráno jsem sjížděl na lyžích do malého asijského krámku v údolí pro dřevo a trochu rýže a týž poledne se vracel zpátky. Jinak by mí spolužáci zemřeli zimou a hladem. Avšak i přes veškeré mé úsilí srdce pana tělocvikáře Žaluda náhle dotlouklo, jeho chabé tělo nevydrželo zvýšené nároky na přežití. Zahrabali jsme ho do sněhu, zem byla příliš zmrzlá.

Den za dnem ubíhal pomalu jako pohyb ledovce a my za dlouhých zimních večerů neměli co dělat. A tak jsem „alespoň“ celou třídu bavil svými zábavnými historkami, snažil jsem se je rozveselit, aby nemysleli na tu hrůzu, která nás čeká. Jistá smrt, smrt v ledu, zemřít jako mamutí mláďata. Dvakrát do týdne jsme pořádali večerní diskotéky. Dělal jsem dýdžeje. Tančil jsem s Pavlou ploužák, jeden za druhým, bez ustání, mé tělo se otíralo o to její a její pevná ňadra mne něžně bodala do žeber. Ostatní spolužačky se na nás závistivě dívaly. Ale tu lásku nám přály. V noci jsem se choulil k tričku, které jsem měl na sobě večer při ploužení s Pavlou, usínal jsem s ním na nose a vsával z něj do sebe doušky Pavlínina parfému. A pokaždé na druhý den hned brzy ráno, nehledě na noční radovánky a vědom si svého spasitelského poslání, navlíkl jsem se do podvlíkaček a šusťákové soupravy a jel pro životně důležité artikle. Jednou jsem přivezl i kapku alkoholu, saké. A najednou jsme se při krásném plouživém tanci začali líbat, pomalu jsme vytančili na zápraží, vítr skučel a my s Pavlínkou jsme stále tančili, tančili jsme v horských paprscích měsíce, zatímco nelítostná sněhová vánice zamražovala do věčného ledu vše živé. My jsme však byli tak rozehřátí láskou a vzájemnou touhou, že jsme před ubikacemi dováděli ve sněhu a rozverně jsme se koulovali skoro polonazí, chlad ni zimu necítíce. Skončili jsme u mě na chatce a něžné laskání se pozvolna změnilo v bouřlivé milování. Nejdříve ústy, pak docela.

Než přišlo jaro, prožil jsem plamennou lásku ještě i s Barčou, Petrou, Ivetou, Sárou, Hedvikou, ta byla, i když se nikdy nezdála, docela hezká a hlavně měla velké kozy, a nakonec jsem podlehl i třídní. A nebylo to tak nepříjemné, když jsem si uvědomil, že jsem udělal správnou věc: potřebovala to. Úča v dubnu umrzla a šťastného návratu domů se již nedočkala. K její památce je však třeba dodat, že skonala úplně uspokojena, šťastná.

Následujícího roku jsem vyhrál mistrovství světa v alpském lyžování. V Alpách jsem se seznámil s Uršulou, příjemnou Švýcarkou, která navštěvovala kroužek břišního tance. Ve vlnění bříškem byla fakt dobrá, jakož i v jiných věcech.

Když jsem jel jednou v neděli večer na internát, přepadli mě v newyorském metru teroristi. Shodou okolností seděla ve vedlejším vagónu Evička ze švadlenek. Asi už taky mířila na inter, i když vlastně na intru nebydlela.

Jediná skutečná pravda světa a bytí je ta, že cesty páně jsou nevyzpytatelné, nikdo nikdy nemůže vědět, která kolej vede přímo k cíli, na které se objeví výhybka. Dennodenně jsem přemýšlel, zda jsem na možnou výhybku na mé cestě připraven. Ano, jsem, ujišťoval jsem se se vší rozhodností. Protože připraveným štěstí přeje, jak se moudře praví.

Vlakem otřásla ohromná detonace. Ozvala se hrůzostrašná exploze. Vzduchem lítali černí, bílí, žlutí, prostě všichni obyvatelé toho kosmopolitní města. Nikdo nepřežil, jenom já, Evička a nějaký starý profesor. Tunel byl z obou stran zavalen, zatarasen, nebylo cesty ven, nebylo úniku. A již kolem obcházel frajer s kosou, už jsem slyšel, jak ji brousí… No co bych vykládal, profesor brzy také zemřel, naštěstí mi ještě stačil při jedné z našich filozofických disputací moudře poradit, že žít se musí každou vteřinu. A já si to dobře zapamatoval. Že každou vteřinu je třeba prožít, že životem není možno plýtvat.

Chodili jsme s Evičkou čůrat na haldu střepů a spadané omítky. Dlouze jsme se při tom pozorovali. Pak jsme se začali líbat, očuchávat a milovat. Živili jsme se podzemním hmyzem, který jsme si vzájemně vybírali z ochlupení na těle. Pak se ve stropě náhle objevila trhlina. Když jsme po několika týdnech opět spatřili sluneční paprsky, celý svět byl jiný. Změnil se cugrunt. Byla vyhlášena válka proti terorismu, nikdo ničemu nerozuměl, a tak všichni alespoň, a nebo spíše o to více, žvanili. Ale Eviččina láska byla plná opravdové vášně i nadále. Zbožňovala mne a já se stal prezidentem Spojených států amerických a s teroristy jsem se domluvil, protože jsem rozumný člověk. Nemá cenu se zabíjet! Každé vteřinky je škoda, je jí škoda, když ji hloupě promarníte.

Když jsem nakonec úspěšně dokončil i učňák a musel opustit internát, nezbylo mi nic jiného než se protloukat davy lidí, kteří bezduše těkali po ulicích. Věděl jsem, že patřím k nim, stejně jako oni patří ke mně. Nehledal jsem, doufal jsem.

A to už jsem byl mnohem starší. Bydlel jsem v jednom krásném městě plném historických památek, křivolakých uliček, romantických míst a velkých prosklených supermarketů. Podivný virus vyhubil celou mužskou populaci a většinu žen. Zůstaly jen ty krásné a skoro všechny z nich jsem dobře znal. Globální zkáze jsem se kupodivu vyhnul i já, ačkoliv o mém mužství nemohlo být ani tehdá nejmenších pochyb.

V té době jsem ještě neměl řidičák a naprosto jsem neuměl řídit, respektive bál jsem se zasednout za volant, a tak jsem ani nevěděl, jestli řídit umím, nebo ne. Jenže bylo nutno zachránit poslední enklávu života. Dlouze jsem se nerozmýšlel, zpříma jsem vyrazil k prvnímu bouráku, který mi stál v cestě, pamatuji si to, jako by se to stalo teprve včera, poplácal jsem po kapotě tmavě modrý žigulík s rozbitým levým blatníkem. Ať se stane, co se má stát, řekl jsem si a pomocí dlouhého drátu zručně otevřel dvířka vozu. Směle jsem nastoupil, instinktivně vytrhl z pod volantu drátky od zapalování a snad jen bůh ví jak, nastartoval jsem. Ulice byly prázdné, a tak jsem nikoho nesrazil. Ale uháněl jsem sakra rychle! Noha úplně na podlaze. Přijel jsem k městskému muzeu, u kterého na mne již čekaly krásné dívky. První jsem si vzal v barokním salónku, druhou v renesanční posteli, třetí na perském koberci kdoví z jaké doby a čtvrtá měla nohy dlouhé jako gotické věže. S dalšími jsem se pomněl neméně nápaditě a s každou velmi dlouze. Všichni jsme byli nadmíru uspokojeni. A tak jsme společně na troskách zničené civilizace rozhoupali kolébku civilizace nové. Šťastnější, jednodušší a já byl uctívaným vůdcem, otcem, milencem a spasitelem.

Chodil jsem do vylidněných supermarketů pro potraviny, bral si z regálů, co se mi zamanulo, odcházel bez zaplacení a připadal si u toho jako dávný jeskyní muž na lovu. Mé ženy obdivovaly mou statečnost, protože dobře věděly, že v každém obchoďáku je kamerový systém. Dokonce jsem jednou přímo před kamerami v jedné sámošce nabídl jedné z mých žen své uctívadlo k něžnému laskání ústy, a ona před tou kamerou laskala. Bylo to tak vzrušující, naštěstí nás žádný hlídač nevyhmátl – a i kdyby tam tenkrát ještě nějaký byl, hned by poznal, s kým má tu čest!

Jindy jsem zase počůral chrámové schody. Monstrózní stavba se nade mnou vypínala a já cynicky zneuctil její bohy. Už pro ně nebylo místo. V mém království. V mém novém lepším světě.