Definitivní

Přišla za ním, aby mu řekla, že už s ním nebude. Nemůže být, chtěla by, třeba by i chtěla, ale nemůže být. Protože pořád jen hraješ!

Hraje, tříská do klávesnice a jí si nevšímá. Takhle to už dál nejde. Vždyť si s tebou nemůžu ani povídat, pořád ta sluchátka na uších. Už to déle nevydržím. Přišla mu to říct.

Klíče od jeho bytu jí dal už před rokem.

„Nebudu přece pořád chodit ke dveřím ti otevírat.“

Dnes za ním přišla naposled. Přišla, aby mu řekla, že už s ním nebude. Leda že by to dneska bylo jiné. Kéž by to tak tentokrát bylo jinak! Doufala. Přišla. Ale není. Ale není. Sedí tam jako vždycky. Hraje.

„Ahoj,“ řekla ode dveří a smutně se na něj usmála. Ale on ji neslyšel, neviděl, a proto (logicky!) ani neodpověděl.

Ale není, ale není, ale není… pulsovalo jí v hlavě. Pulsovalo to v ní jako neslábnoucí ozvěna. Jako ozvěna, co neslábne, nýbrž zesiluje.

Jaké to asi je, když se k tobě řítí kus chladné oceli, můj milý? Jaký to je asi pocit, když se ti před očima náhle objeví projektil. Výstřel, který způsobí, že se ti v hlavě přehraje celý tvůj život. Jaký to je asi pocit setkat se s tím projektilem?

Co cítíš? Tvůj život se ti začal odvíjet před očima, odvíjí se pozpátku, od této chvíle až k tvému početí. Co cítíš?

Až k početí našeho vztahu.

Odvíjí se a ty nejspíš ani netušíš proč. Proč se tím máš teď zaobírat? Nedochází ti to. Pochopíš to však, znám tě, už za zlomek sekundy to pochopíš – anebo vlastně možná nikdy, nikdy to nepochopíš, znám tě. Jen to nakonec přijmeš, znám tě. Přijmeš to, protože jsi racionální a jinou možnost nemáš. Přijmeš to. Protože věříš, že to vždycky můžeš restartovat. Že všecko se dá restartovat. Odvíjí se pozpátku, až se celý zavine. Zavine se až k bodu, kdy jsme se poprvé spatřili. A pak tento bod odpadne jako shnilé jablko ze stromu. Už nebude.

Dívám se ti přes rameno, ještě jsem tady s tebou. Jaký pach v tobě zanechá připomenutí všech těch společně prožitých události: řetězec setkání, sbližování, podrazů, zkratů, milování, slz a radostí. Slibů a výčitek. Důvěry a zklamání. Zápach života. Co převáží? Co zbyde? Bude to stejný pach, jako pach, co zbyl po té kulce, co ti právě rozdrtila hlavu? Dívám se ti přes rameno, viděla jsem to a není mi tě líto. To nebyl skutečný život.

Vím: Stále čekáš, že ještě něco musí přijít.

Ještě přijít.

Něco velkého, zlomového, ohromného, možná předurčeného, rozhodně významného, životně důležitého, jedinečného. Čekáš a čas trávíš čekáním. Čekáš pro čekání. Čas trávíš zabíjením času. Čekáš, až zabiješ všechen čas?

A teď už je to tady.

A ne, není to velkolepé jako ohňostroj na Silvestra. Není to jako zneškodnit toho největšího bosse na konci levelu. Zato je to definitivní.

Nikdo z nás neměl být tím bossem. A tys toho svého, toho v tobě, stejně nesejmul.

Jaké to je, když ti mozek, tu tvou logickou levou hemisféru protrhne kus skvěle opracované, chladné oceli. Proletí ti hlavou a ani se nezastaví a už nikdy, to ti můžu slíbit, už nikdy se ani neohlídne.

Jaký je to pocit ležet na podlaze v kaluži schnoucí krve s mozkem rozházeným po hebounkém koberci? V bytě zalitém jarním sluncem. Vidíš to slunce? Tu hřejivou krásu?

Jaký je to pocit hnít pod rozkvétajícím stromem? Být jeho uhnívajícím kořenem. Ten strom chtěl a měl růst. Vidíš všechny ty včelky nahoře nad tebou, jak pilně pracují?

Je to nějaký pocit?

Překvapeně na ni hleděl.

„Je to definitivní,“ řekla teď už lhostejně, vyklidněně. Ta tíha z ní už spadla, už je pryč. Zlomilo se to a vylilo, už se to nedá vrátit.

Naposledy za sebou zavřela dveře a odešla. Naposledy je dnes za sebou zavřela naposledy.

On ještě chvíli nehnutě seděl, zíral před sebe a vstřebával to sdělení, co se mu postavilo do cesty: Game over. Pak si z uší sundal sluchátka, položil je vedle klávesnice, zvedl se z křesla, nejistě přešlápl a – znovu si sedl. Zatímco před ním postava bez života ležela na podlaze a boss z konce levelu jí stále skákal po hrudi.