Definitivní

Dnes za ním přišla naposledy.

Klíče od jeho bytu jí dal už před rokem: „Nebudu přece pořád chodit ke dveřím ti otevírat.“

Přišla mu říct, že už s ním nebude. Nemůže být. Chtěla by, asi by i chtěla – ale nemůže. Leda že by to dneska bylo jiné…

Ale není.

Sedí tam jako vždycky. Světlo z monitoru mu barví tvář do modra. Buší do klávesnice. Hraje.

Ale není, ale není… pulsovalo jí v hlavě.

Hraje – a jí si nevšímá. Takhle to už dál nejde. Vždyť si s tebou nemůžu ani popovídat, pořád ta sluchátka na uších. Už to déle nevydržím.

„Pořád jen hraješ!“

Přes jeho rameno pozorovala pohyb na displeji. Odkudsi přiletěla kulka. Jeho postava se skácela k zemi. Leží. Z těla vytéká krev.

„Do prdele!“ Třískl do klávesnice.

Ty jeho hry.

A já… čekám.

Čekám, že něco přijde? Že ještě něco musí přijít?

Něco velkého, zlomového, ohromného, předurčeného… prostě něco?

Čekám a čas trávím čekáním. Čekám pro čekání.

A ty?

A ty trávíš čas zabíjením času.

Čekám, až zabiješ všechen čas?

Dívám se ti přes rameno, viděla jsem, jak tě sejmul – a není mi tě líto. To nebyl skutečný život. Byla to jen hra.

Byla to jen hra! zapulsovalo jí v hlavě.

„Jaký to je pocit?“ zeptala se s pohrdáním v hlase. „Jaké to je, když ti kulka rozdrtí hlavu? Co cítíš, když ti mozek protrhne projektil? Začal se ti před očima odvíjet život? Odvinul se pozpátku, od této chvíle až k tvému početí?“

„Co to meleš?!“

Jaký je to pocit ležet na podlaze v kaluži schnoucí krve s mozkem rozházeným po hebounkém koberci?

V bytě zalitém jarním sluncem.

Vidíš to slunce? Tu hřejivou krásu?

„Podíváš se někdy alespoň z okna?“

Jaký je to pocit hnít pod rozkvétajícím stromem? Být jeho uhnívajícím kořenem. Ten strom chtěl a měl růst.

Je to nějaký pocit?

„Kdybys do mě furt nekvandala, tak…!“

„Neboj, už nebudu.“ Už je to tady, můj milý.

A ne, není to velkolepé jako ohňostroj na Silvestra. Není to jako zneškodnit toho největšího bosse na konci levelu. Zato je to definitivní.

Zavinu všechno, co jsme spolu odvinuli. Od teď až k početí našeho vztahu to všechno zavinu – až k okamžiku, kdy jsme se poprvé spatřili. Zavinu to do jednoho klubka, to klubko odpadne z našich životů jako shnilé jablko ze stromu. Už nebude.

Co v tobě zanechá všechen ten náš společně prožitý čas?

Ten řetězec setkávání, sbližování, podrazů, zkratů, milování, slz a radostí. Slibů a výčitek. Důvěry a zklamání. Co převáží? Co zbyde?

Jen pocit?

Bude to stejný pocit jako ten, co v tobě zbyl po té kulce, co ti právě rozdrtila hlavu, můj milý?

Překvapeně na ni hleděl.

„Je to definitivní,“ řekla teď už lhostejně, vyklidněně. Ta tíha z ní už spadla, už je pryč. Zlomilo se to a vylilo, už se to nedá vrátit. Naposledy za sebou zavřela dveře a odešla.

Nehnutě seděl, zíral před sebe na monitor. Postava bez života ležela na podlaze, boss z konce levelu se nad ní šklebil. Vstřebával to sdělení, co se mu postavilo do cesty: Game over.

Pak si z uší sundal sluchátka, položil je vedle klávesnice, otevřel zásuvku pod pracovním stolem, něco z ní vzal, zvedl se z křesla, nejistě přešlápl a – prudce se otočil, zamířil – pohyb prstu, stisk spouště, cvaknutí.

„Ty mi řekni, jaký je to pocit!“