Ježíšku na křížku!

Modlila se. V kostele byla sama. Dneska už do kostela nikdo nechodí, jen nanejvýš právě takové staré báby jako ona. Klečela před oltářem, úplně vepředu až u kříže. Ruce měla sepnuté, tak, jak je to při modlení obvyklé. Všiml si ohmatané modlitební knížky, která ji trčela z pod paže. V ruce třímala růženec, brada se jí chvěla, jak odříkávala své modlitby, a pak zpozoroval její oči. Znejistěl, jestli na tu dálku skutečně dobře vidí, protože to vypadalo, jako by oči měla obrácené v sloup.

Musel se na to jít podívat z blízka. Opřel koště o zeď a vydal se postranní uličkou z vedlejší lodě kostela zpět k věži a odtud středem mezi lavicemi až k presbytáři. Před oltářem se zastavil, lajdácky se pokřižoval a naznačil pokleknutí. Bába jeho přítomnost ani nepostřehla nebo to alespoň nedala najevo. Nepřestávala ve svých modlitbách. Kostelník si ji důkladně prohlížel. Opravdu ty oči, teď je viděl zřetelně, ty oči má obrácené v sloup.

Pozoroval ji a snažil se zachytit její hlas, pochytit, co to říká. Ale nedařilo se mu to. Bába své modlitby drmolila příliš potichu a příliš překotně. A tak jen pohrdlivě zakroutil hlavou a znovu se ledabyle pokřižoval (ukazováčkem pravé ruky si ťukl do nosu a pak dvakrát plácl do prsou). Ještě jednou se na tu bábu podíval a odkráčel do sakristie.

Jako každé ráno i teď tam musí trochu poklidit a připravit roucho pro velebného otce. První, co mu padlo do oka, byl pohár s mešním vínem, co tam zbyl ještě od neděle. Zdejší farář tomu nikdy moc nedá. Kostelník po něm tajně dopíjel víno pravidelně a ani dnes neodolal. Sedl si dozadu na stoličku s kalichem v ruce, usrkával červeného a ze stínu sakristie hleděl do kněžiště na tu urputně se modlící bábu.

Byla úplně mimo. I odtud jasně viděl, že je úplně mimo. Z toho neustávajícího drmolení těch jejich modlitbiček nejspíše upadla do transu. Do hlubokého transu. To už se dneska v kostele moc nevidí. Dneska jsou lidi ve víře vlažní. Zírala na Ježíše na kříži a furt si něco mumlala pod nosem. Modlila se a asi čekala na odpověď. Rozřešení. Znamení. Spasení nebo zkrátka něco takového. Hledala útěchu.

Kostelník si znovu přihnul z poháru. Hlavou se mu honily myšlenky: proč se ta bába tak usilovně modlí? Co chce? Co provedla zlého? Za koho oroduje? Na koho si stěžuje?

Víno mu stoupalo do hlavy. Po včerejšku stačilo jen málo, aby opět dosáhl své hladinky. Opouštěla ho soudnost, mizely zábrany. Bezostyšně odemkl zapovězenou skříňku, vyndal z ní karafu s mešním vínem, blaženě se usmál a nalil si novou sklenici. Hodiny na stěně potichu tikaly a kostelník se dostával do náladičky. Dostával se do ráže.

„Na koho si stěžuješ? Na koho donášíš…,“ brblal si pro sebe a popíjel. „Co jsi vyčmuchala? Na koho co víš?“ rozmachoval pažemi. „Co tě pálí, bábo bláznivá? Co tě pálí, to, bábo, nehas!“ deklamoval stále hlasitěji.

Kalich s vínem putoval ke kostelníkovým ústům a vzápětí vyprázdněný zpět na stůl, aby byl dolit. K vínu kostelník chroupal hostie. Už si otevřel druhé balení. Byl zcela zabrán do svých úvah, zcela zaujat svou soukromou dopolední liturgii.

„Co ti nedá spát? Komu závidíš?“ vykřikoval již docela hlasitě. „Komu chceš posrat život? Udavačko!“ prudce rozhodil rukama a rozkřičel se, „s čím zas votravuješ našeho pána?!“

Naštěstí ho smysly ještě zcela neopustili a dokázal si včas uvědomit, že už nepostává s chlapy a lahváčem u stánku na nádraží, jako včera odpoledne, ale že se tajně nalévá ve svatostánku, a na poslední chvíli stačil svůj hlas přiškrtit, ztlumit, takže ta poslední vyslovená věta do přítmí sakristie zazněla jen docela tichounce: našeho pána, pána, pána…

Položil sklenici na stůl a zkušeným pohybem ji dolil. Vysmrkal se do purifikatoria, které celou dobu žmoulal v ruce, a pak to zpozoroval: kříž s Ježíšem Kristem se malinko pohnul.

Hýbe se. Kostelník překvapením znehybněl.

Nejdříve kousek na jednu stranu. Pak trochu více na druhou. Moment se nedělo nic, jen bábě z toho překotného drmolení zaříkávadel stekla slina po bradě. A pak něco vrzlo. Kříž s panem Ježíšem se zase naklonil. Zároveň s tímto pohybem Ježíš pohnul svou skloněnou hlavou. Napřímil se, zmačkaná kůže na jeho krku se narovnala. Otevřel ústa, neslyšně, jako by se pomalu nadechoval, jako by se chystal něco říct. A pak mrkl.

Bába byla tak zabraná do svých modliteb, že si ničeho nevšimla. Ale kostelníkovi to zjevení neušlo.

„Proboha, Ježíšku na křížku, co se to děje?“ zaúpěl kostelník.

Avšak na odpověď shůry čekat nemusel, protože hned sám pochopil, co se to děje: Ježíš Kristus se nad bábou slitoval. Dává jí znamení. Ožil. Ožil, aby jí pomohl. Aby vyslyšel její prosby, dal jí znamení, že ji slyší.

To už ale Ježíš z plných sil cloumal křížem, chtěl se z něj urvat, vymanit se z jeho okovů. Snažil se dát ruce k sobě, snad aby mohl bábu obejmout. Snažil se pohnout nohama, určitě chtěl z kříže vykročit. Úsilím zatínal zuby, krčil nos, šlachy na jeho zuboženém těle se napínaly, na pažích mu naběhly žíly. Hřebíky v jeho těle se pod tím pnutím roztancovaly, ale nepovolily. Jen hadr, který měl Ježíš Kristus uvázaný kolem pasu, se rozvázal, sjel mu po nohou a přiletěl až k bábě. Přiletěl k ní jako ta symbolická první vlaštovka. Jako první znamení, jako předzvěst. Přistál jí na hlavě, přikryl ji jako závoj, který chrání nevěstu.

Později, když už byl kostelník pravomocně odsouzen a odpykával si trest, vylíčil svým spoluvězňům scénu, která bude následovat, takto:

„Ježíš chtěl tu bábu nejspíše obejmout, utěšit ji. Chtěl k ní natáhnout ruku, udělat krok, jenže jak tam byl na tom kříži přibitej, tak nějak neudržel balanc nebo co a skácel se i s celým tím velkým dřevěným křížem na ubohou křesťanku. Sesypal se na ní jak dlouhej, tak širokej, bába nestačila ani hlesnout. Trnová koruna se mu z hlavy sesmekla a zakutálela se pod oltář. Ježíš sám ale na kříži pořád držel jako přibitej. No vlastně přibitej byl, že jo?

Bába se v tu ránu probrala z transu, toho nábožného vytržení. Z té paralýzy duchem svatým. Teď byla pro změnu naprosto znehybněná duchem svatým v jeho fyzické podobě. Bezvládně ležela pod Ježíšem Kristem a ječela. Byla v šoku.“

Když kostelník viděl, co se stalo, kvapně dorazil pohárek vína a vyběhl ze sakristie, aby bábu z pod kříže vytáhl. Jenže jak má jednu nohu kratší a možná také proto, že už měl upito, tak mu ta cesta trvala krapet déle. Než se k bábě dobelhal, byla už, jak se po ní syn boží válel, celá od krve. Ježíšovi se totiž z hlavy spustila opravdická krev. A taky z boku a z dlaní. Bába ležela připláclá pod nebohým Ježíškem, z kterého stříkala krev, a řvala na celé kolo: „Fůj, dejte to pryč!“

Kristus byl z té události asi taky v pořádném šoku, protože se nejdříve vůbec nehýbal, jen ležel na bábě a třeštil oči. Po chvilce nečinnosti ho ale asi ozářil duch svatý. Začal se vrtět, bylo zřejmé, že se chce stůj co stůj dostat z kříže, ke kterému byl stále přibitý. Což se mu za moment taky povedlo, neboť za A je všemohoucí a za B (de facto) ty hřebíky byly už značně zrezivělé.

Jeden hřebík mu z ruky vypadl sám od sebe, druhý si vyklepal z dlaně jako se z krabičky vyklepává cigareta. Prázdné díry po hřebících se tím ale ještě více otevřely a rázem z nich začala tryskat krev, valila se proudem, stříkala všude kolem. Než se Ježíšovi podařilo vyplazit se z pod kříže, vykoupal bábu ve své krvi tak důkladně, že by jí záviděla i Čachtická paní v době své největší slávy.

Kostelník si rukama zakryl ústa, ale bylo to marné. Třikrát dávivě škytl a na to třetí škyt vyprázdnil obsah svého žaludku do kaluže krve pod sebou. V té se ale stále ještě plácal jako ryba na suchu a pokoušel se zmátořit syn boží. Takže dostal plnou dávku, celého ho zblil.

Kostelník si utřel pusu a už déle neotálel. Jednou rukou popadl kříž, zvedl ho nahoru, druhou rukou pod křížem našmátral bábu, chytil ji za nohu a tahal ven.

Ježíš Kristus se z krvavé louže odplazil po zadku k oltáři a opřel se o něj. Na podlaze po něm zůstala dlouhá rudá čmouha ozdobená natrávenou kostelníkovou snídaní s míchanou s relativně čerstvými hostiemi. Kristus pod oltářem tiše sténal a prohmatával se. Asi si zkoušel zacelit rány.

Bába ječela, vřískala, duchem byla nepřítomná a jak byla celá smáčená krví, ani oči jí nešly vidět. Její křik zněl opravdu děsivě. Pak najednou ztichla. Asi omdlela.

Kostel zavalilo ticho. Do toho nastalého ticha se však vzápětí rozeřval kostelník, křičel jak smyslu zbavený: „Ježíšikriste, Ježíšikriste, já to věděl, já to tušil, já říkal, že má ty hřebíky zrezivělý! Aby tak dostal votravu krve a ještě nám tady pošel! To by byla vostuda, do prdele, to by byl průser!“

Kostelník propadal zoufalství. Začal zmatkovat. Vylovil z kaluže krve ty dva hřebíky, co si je Ježíš vyndal z dlaní, a mrštil jimi po božím synovi: „Koukej si je tam zase zastrčit, nedělej problémy! Nebo na tebe vlítnu!“

Jenže Ježíš Kristus se na kostelníka jen připitoměle zaculil a sáhl si na čelo, aby si zastavil krvácení z hlavy.

„Tak si to shrňme: Toho Ježíše Kristuse…“

„Krista, pane inšpektor, správně se říká Krista.“

Vyšetřující policista nevrle pohlédl na kostelníka. Ten plaše sklopil hlavu a sepnul ruce na břiše.

„Takže toho Krista,“ zopakoval policista s důrazem na poslední slabiku a pokračoval se zjevnou ironií v hlase, „takže toho Krista porodila panna. Mno, jak myslíte.“

Kostelník přikývl.

„Ostatně na tom nesejde. Přímo s případem to nesouvisí. Dále jste uvedl, že dotyčný se stál veřejně známou osobou mimo jiné proto, že z vody vykouzlil víno.“

Kostelník opět přikývl.

„To se ale zjevně ne každému líbilo. Asi nějaká vinařská lobby, že? Mno…, takže zkrátka na něj mělo spousty lidí spadeno, což nakonec vyústilo až…“

„Ano, zabili ho, pane inšpektor. Ukřižovali!“

„Mno… a pak tedy zase záhadně obživl a přestěhoval se na místo, kterému se říká Nebesa. Ale přesnou adresu neznáte, je to tak?“

Kostelník ostýchavě zvedl ruku a ukázal prstem k obloze. Policista ostentativně zakoulel očima a pokračoval.

„A z těch Nebes se už přibližně dva tisíce let dívá dolů na lidi, špehuje je a ví o nich úplně všechno. Mno… docela absurdní, co mi tady vykládáte, nemyslíte?“ zašklebil se na kostelníka.

Kostelník na policistu nechápavě pohlédl.

„Absurdní znamená…, ale to je jedno, ať to máme rychle za sebou. Podle vás tedy jmenovaný dnes v dopoledních hodinách v kostele sv. Václava na Kostelní ulici, konkrétně mezi devátou a…“

„Přísahám, pane inšpektor, na vlastní voči jsem to viděl!“

„Nepřerušovat!“ vyjekl vyšetřující policista už mírně podrážděně. „Takže tvrdíte, že jste viděl, jak pan J. Kristus dnes v dopoledních hodinách sestoupil z kříže, z čehož vyvozujete, že jmenovaný ožil neboli opět vstal z mrtvých, je to tak?“

„Ano! Tedy ne. Tedy ano, ožil, ale nesestoupil. Chtěl z něj slézt, ale spadl. Spadl i s křížem, a proto…“

„Šéfe, dorazili havrani,“ ozvalo se za kostelníkovými zády. „Můžou to tam už jít uklidit?“

Vyšetřující policista zaklapl notes. Věděl, že dneska ho čeká ještě hodně dlouhý den.