Nikde

Příběh o krizi středního věku. O frustraci. O zoufalství, za které si každý může sám. O přežívání a víře, že slunce jednou zasvítí i do té nejtemnější řiti.
9 min. čtení

V práci na hovno. Šéf se asi posral.

Jedeš domů. Čekáš na socku.

Doma ženská, co na tebe řve. Poroučí, diriguje, odsekává, vyhrožuje. Není s ní řeč. Ani v noci ti nedává tu péči, kterou bys očekával. Kterou potřebuješ.

Doma kravál. Děcka, parchanti rozmazlení. Křičí, ječí, odmlouvají, jsou drzí, hloupí, nic je nebaví. Bez zájmů, bez vize, bez perspektivy. Neposlouchají tě, jsi jim u prdele. Pro smích. Pořád na mobilu, pořád na počítači. Sluchátka na uši a rypáky do žrádla, rypáky do chipsů, rypáky do hambáčů, držkou ryjou pizzu, matka jím podstrojuje, matka jim dává, co chtějí, matka je vykrmuje, matka si je kupuje. A oni žerou, mastí displeje, drobí do klávesnice, žerou.

Natahují ruce, všichni natahují ruce, to jím jde dobře, to jim jde nejlépe, furt jenom natahují ruce: dej prachy, dej! Jejich matka je v tom podporuje. Je v tom nejlepší. Jde jim příkladem. Její natažená ruka trčí z první řady: dávej, dávej!

Proč sis je kurva dělal?

Proč kurva zrovna s ní?

Ztloustla a zpychla. Zpíčovatěla. Vždycky to nebyla taková píča, ale už dlouho je. Odcizila se ti, nerozumí ti. Ani ty jí nerozumíš, nerozumíš tomu. Nechápeš jí, proč je taková. Zestárla, přišla o mládí, o krásu, o všechno, v co věřila, co bylo pro ní důležité, ztratila smysl pro humor, ztloustla a zahořkla. To je všechno: Ztloustla a zahořkla.

Děcka vykrmuje, cpe do nich jedy, žrádlem je rozmazluje, sama jí zdravě, jí bio, jí listí a zrní, všem to říká, a přesto jí z toho narostla obrovská tlustá prdel. I tebe to nutí žrát, zakazuje ti pivo, zakazuje párky, uzená kolínka a jelítka, klobásky a rohlíky, tuky, konzervanty, éčka, ordinuje kvalitní vlákninu a vitamíny. Jsi věčně hladový a z hladu nasraný a z hladu bezbranný, úplně bez síly, tiše přihlížíš, jak pro lepší náladu do sebe nasype pár tun čokolády, pár tun sušenek a na trávení pár dvoječek vínečka, ať se u televizky, u pořadu o vaření, u kuchaře zábavného nesedí po prázdnu. Ztloustla a z cukru zahořkla.

I děcka jsou tlusté. Jsou jako její klony. Každým pohybem, každým gestem ti ji připomínají. Nenávidí sport, nesnáší fotbal. Ty fotbal miluješ. Nemají zájmy, nemají koníčky, nic je nebaví. Nemáte nic společného. Čučí na stupidní reality show, šmírují instagram. Jako tvoje stará. Čumí s nimi, sjíždí facebook, sleduje nekonečné seriály a neustále tě o tom informuje, cpe ti ty píčoviny do hlavy a vůbec ji nezajímá, že tě to vůbec nezajímá. Zírají do bedny, čučí do debilboxu, gumují si mozky, smějí se, když se někdo ztrapní, cizí neštěstí je zahřívá na duši. Uspokojuje je krev a sračky. Tetelí se blahem, když se provalí, že někdo píchá s někým, o kom se to nemyslelo.

Už aby táhli z baráku! Všichni. I s ní. Hlavně ona.

Stojíš na zastávce a čekáš. Už to musí jet každou chvíli.

Pes pelichá, všude po bytě na tebe číhají jeho chlupy. Zapichují se ti do chodidel, to je kurva bolest. Nikdo s ním nechce chodit ven, musíš ty. Sbírat hovna. Chtěls přestat kouřit, ale kvůli tomu čoklovi to prostě nejde. Jdeš s ním ven a zapálíš si. Jednu, dvě cigarety. Schovat se za kouř, aby s tebou nechtěla zapříst řeč nějaká plesnivá psí bába ze sousedství. Manželka s čoklem chrápe v posteli, tebe tam nepustí, vrčí na tebe, oba na tebe vrčí, musíš spát v obýváku. Minulý týden ten její pes opět pochcal gauč, každý den usínáš s pohledem upřeným na ohryzaný konferenční stolek. Jdeš s ním ven, žere blitky, jdeš s ním ven, žere odpadky, venčíš ho, žere lidské lejno, venčíš ho, válí se v hovnu. Jdeš s ním ven, aby ses doma dozvěděl, že ani toho psa neumíš sakra vyvenčit. Jdeš s ním ven, na každého štěká jako kokot. Protože to je pes kokot. Její mazlíček. Čubčí miláček. Nedotknutelný. „Jednou tě nechám vykastrovat, už brzy, uvidíš!“

Prší. Zase kurva chčije! Zastávka nemá střechu. Aspoň že už to kurva jede. Lezeš do vozu s respirátorem na hubě. Půlka tramvaje ksichty nezakryté, bez roušky, bez respirátoru, bez ochrany. Tlemí se na tebe jako na malého čuráka, covid neexistuje, pravidla neexistují, jsi posraný sráč. Půlka tramvaje jede na černo, víš to, sere tě to, ty sis drahou lítačku koupil, jsi posraný sráč. Stojíš u tyče, snímáš z ní covid, viry a bacily, stojíš u tyče, sonduješ vůz, hledáš místo kam si sednout. Když už to platíš, chceš kurva sedět, ne stát u tyče jako nějaká šlápota. Zamlží se ti brýle, nic nevidíš, zpíčený život.

Zdražili pivo. Zdražili benzín. Zvedli zálohy na elektriku, na plyn. Zdražují jídlo, zdražují maso, maso miluješ, pro steak abys šel do krámu se zlatou cihlou. „Ale tu tvou trávu ti už žrát nebudu, to ti říkám, nejsem žádný podělaný králík!“

Nějaký zmrd ti minulý víkend objel auto pětikačkou, projel ho klíčem. Vyčmáral ti do laku dlouhý pozdrav od zmrda. Auto máš v servisu, bude to drahé jak prase. Auto máš v servisu, ale stejně skoro nejezdíš, celé dny auto rezne na parkovišti před panelákem. Jednou za týden vyvezeš starou do obchoďáku na velký nákup. A to je celé. Zacáluješ, narveš tašky do kufru a jedeš zpátky.

V tramvaji sedíš, už neleštíš tyč, už nelepíš na ruce covid, viry a bacily, v tramvaji sedíš a vedle tebe si sedl smradlavý bezdomovec. Smradlavý bez respirátor, páchnoucí bez jízdenkáč. A ty mlčíš, ty se neozveš, neohradíš, nezaprotestuješ, nevyhodíš ho, tváříš se, že ho nevidíš, že ho necítíš, mlčíš, protože dobře víš, že jsi posraný sráč. Celou cestu se hrabal ve svých smradlavých igelitkách a tulil se k tobě. Málem ses poblil.

Tvá milenka si našla jiného milence. Chtěl ses za ní stavit, teď bys vystupoval, ale teď je to už jedno, teď už nemáš kam, za kým. Vlastně to ani nikdy tvoje šukna nebyla, jen ses chodil vybrečet za jednou takovou na bar. Teď už za ní chodit brečet nemůžeš, stará se to domákla, stará je žárlivá, už za ní chodí brečet někdo jiný. A protože tvá zákonná manželka nechce dávat nohy od sebe, o tom už byla řeč, tak musíš leštit sám. Musíš, protože to pořád potřebuješ. Musíš. Leštíš. Tajně jako kluk. Jako zkurvený puberťák s beďarama na ksichtu. „A přitom, ty píčo stará, tlustá, hnusná, bys mohla být ráda, že na tebe chce ještě někdo vlézt!“

A tak si tu žiješ. Celý svět se spolčil proti tobě. Všechno se sere. Bují v tobě beznaděj. Polyká tě nenávist, polyká tě závist, požírá tě frustrace. Jedeš sockou domů z práce a lítají ti hlavou posrané myšlenky.

Ale neboj, kámo, žádný stres! Nemusíš se z toho hned hroutit. Na každou svini se vaří voda a slunce jednou zasvítí i do té nejtemnější řiti.

Ale dnes ještě ne. Vystoupíš z tramvaje, nohy tě odnášejí někam pryč. Dnes nejdeš z práce rovnou domů. Za ženou. Za dětičkami. Za pejskem. Ani do baru za imaginární milenkou, ani do hospody za stejnými zoufalci, jako jsi ty sám. Za kámoši, kámo. Dnes nejdeš nikam. Jsi nikde. Nohy tě vedou ulicí.

Jdeš nikam, kdyby se někdo ptal. Byls nikde, máš připravenou odpověď, když tě pak v noci bude vyslýchat tvoje stará. Ale to bude až za dlouho. Teď se stavíš do večerky k Vietnamcovi pro chlast. A pokračuješ: nikam.

Cestou nikam vezmeš do ruky neexistující tužku a píšeš neviditelné věty na neexistující papír. Něco v tobě se pokouší vypsat se z toho. Utřídit to. Hlavou ti lítají posrané myšlenky a něco vevnitř tebe se z toho neustále snaží vypsat. Zarovnat to do škatulek. Zavřít to tam. Zbavit se toho.

Píšeš, píšeš o sobě, ale přitom to říkáš, jako bys to říkal někomu. Jako by to kázání mělo patřit někomu jinému. Jako by se to tebe snad ani netýkalo. Říkáš „ty“, ale myslíš sebe. Říkáš „ty“ místo „já“, protože se bojíš pohlédnout pravdě do očí. Sobě do očí. Přiznat si to. Protože se za sebe stydíš. Protože to všechno moc dobře víš.

Potřebuješ do sebe nalít chlast. Umlčet se. Přestat už psát ta neviditelná slova tou imaginární tužkou na neexistující papír. Abstraktní slova, která tě tak konkrétně ničí. A tak otevíráš láhev s chlastem a leješ. Chceš být nikde.

Leješ. Pořád dokola. Do nekonečna. Leješ. Nic lepšího už asi nepřijde. A tak leju. Zase leju. Dokud můžu, leju. Dokud to ještě jde, tak leju.

Jediné, o co ti jde, je přežít. Nežiješ. Přežíváš, víš to. Ale je lepší přežívat, než nepřežívat, víš to. Myslíš si to. Leješ. Ztrácíš se mezi stromy v parku. Spřádáš plány na svou soukromou sametovou revoluci. Leješ. Leju.

Snažíš se přežít. Snažíš se přestat si odpovídat na ty zkurvené otázky: kdy se to všechno posralo? A proč? Víš to. Znáš odpovědi. Moc dobře to víš. A proto to nechceš slyšet. Leješ a tam v tom nikde to přestáváš slyšet, neslyšíš to. Proto leju. Sedím na lavičce a leju. Leju a ani mi nevadí, že trochu prší.

A pak mi to dojde: ten bezdomovec v tramvaji. Vystresovaný šéf, co se věčně klepe o židli, která se pod ním věčně klepe. Manželka, žena, co pozbyla ženskost. Krásu vnější i vnitřní. Samu sebe. Děcka bez budoucnosti, co se nudí, když doscrolují na konec feedu. Co si sami neumí vymyslet zábavu. Jiní jsou na tom mnohem hůře než já... Zoufalci. Za své zoufalství si každý může sám. Každý podléhá své vlastní frustraci, je obětí své vlastní neschopnosti. Každý svého štěstí strůjcem... Já mám kde bydlet, sice tam ze zdí nesálá příslovečné teplo domova, ale teplo tam je. Mám práci, sice často na hovno, ale nepředřu se, dostávám chechtáky. Mám ženu, sice je to blbá píča, ale mám ji. Ještě pořád můžu říct, že ji mám. I když mi je k hovnu. Děcka. Kurva drát, děcka... Nesmrdím. Aspoň ne tolik jako ten bezďák, jako ten šupák. Nechtěl bych být v jeho kůži, v jeho sračkách. Nechtěl bych být zapšklý a frigidní jako moje stará. Nechtěl bych být obézní a pablb, bohužel moje děcka taková jsou, geny po matce, matčina výchova, budou to mít v životě těžké. Těžší než já. Jsem na tom mnohem líp než oni. I když mě někdy všechno sere, tak jsem na tom pořád mnohem lépe než oni... Hrudí se mi začalo rozlévat příjemné teplo. Uspokojení. Pocit, který mne popoháněl i na cestě domů.

Stojím před dveřmi s rukou na klice. S rukou na kouli. Zasunuji klíč, otevírám dveře, pomaličku, opatrně a jen malounko. Štěrbinou mezi dveřmi a futry se na mne přesto velice prudce vyvalí realita.

„Kde jsi tak dlouho?“

Vystřízlivím za tři, dva, jedna… Vkročíš do bytu.

„Pes ještě nebyl. Už tady hodinu kňučí. Dělala jsem šopák. Pak to můžeš dojíst. Nebo si to nech na zítra do práce. Ušetříme stravenku za meníčko. Jsi přišel nějak pozdě, ne? Kdes sakra byl tak dlouho? Zase za tou štětkou?!“

Zatímco na tebe nalétávají blesky slov, automaticky saháš na věšák pro vodítko a písknutím přivoláš čokla. Přiběhne, poklekneš k němu, pohladíš ho, necháš se olíznout, připoutáš ho.

„Nikde,“ zakuňkáš ve dveřích připravenou odpověď a jdeš. Jdeš. Šlapeš.

6n64
verze: 17. 11. 2021
publikováno: 17. 11. 2021