Report z výletu

V podvečer 8. srpna 2009 se na její facebookové zdi objeví příspěvek, který ještě během téhož dne nasbírá 42 lajků. Stane se tak jejím doposud nejúspěšnějším postem na této sociální síti.

Ale to je zatím budoucnost.

Teď si teprve prochází fotky, hledá tu nejlepší a přemýšlí, jestli k ní napíše Dnešní super výlet s miláčkem (a označí ho) anebo raději Romantická procházka nádhernou přírodou s (a označí ho). Zatím nemá jasno ani v tom, zda na konec přilepí srdíčko nebo šťastného smajlíka.

„Hele, tady je ta kytka,“ zabořila prst do displeje notebooku mezi ohradu s krávami a sebe. „Co jsem si ji dala do vlasů.“

„Tady ještě roste a na další fotce už nejspíše neporoste,“ pronesl se svou typickou jízlivostí a stiskl šipku doprava. Cvak.

Na displeji se objevila nová fotka. Přes levou polovinu se rozprostírá ohrada a ona k ní kráčí z druhé strany, vlastně docela podobný záběr jako ten předešlý. Jen jí tady chybí kus ruky.

Cvak.

Její nohy se ztrácejí ve vysoké trávě. Sklání se a natahuje paže k lučnímu kvítí, jako by se ho chystala sbírat.

Cvak, další fotka: Je otočená zády k fotografovi a jelikož se stále předklání, vypadá to, jako by na něj vystrkovala zadek.

„To smaž!“ zavelela a hned sama tuto operaci vykonala. Smaz.

Ťukla do pravé šipky. Cvak.

Pohled do její tváře. Nos zabořený v lučním kvítí. Mhouří oči a zasněně naklání hlavu. Předvádí, že je omámená opojnou vůní květin. Ve skutečnosti zadržuje dech, protože je alergická na pyl. Tato scéna se opakovala na několika následujících záběrech. Pyl ji dráždil, měla nutkání kýchat, a tak chvíli trvalo, než scénku sehrála ke své spokojenosti a on ji – zase ke své spokojenosti – foťákem v mobilu zaznamenal.

„Jé, tu si možná hodím na facebook,“ ukázala na jednu z fotek z této série.

„Fakt? Tuhle? Tu ne, se tady tváříš jako kuchař z televizní show, který si strčil do huby nějaký blivajz, ale předstírá, že jeho chuťové buňky právě zažívají orgasmus.“

„Myslíš?“

„Zkus tu třetí nebo čtvrtou. Ta byla lepší.“ Stiskl několikrát šipku doleva. „Tady. Nebo tuto,“ přešel ještě o jednu fotku zpět.

„Tady divně dřepím, nezdá se ti? Jako bych – to…“

„Ale ne, dřepíš v trávě jako zajíček ve své jamce.“ Zvedl ruku, vztyčil dva prsty a předvedl, jak zajíc stříhá ušima.

Usmála se na něj. A on na oplátku tu ruku, která si zahrála zajíce, položil na prsty její ruky, jež se dotýkaly klávesnice; pohladil je, přikryl je svou dlaní, sevřel je. Drželi se za ruce a beze slov si prohlíželi fotografii, na které se z trávy poseté lučními květy na ně usmívá ona. Po pár vteřinách s pohledem stále upřeným na obrazovku pomalu řekl: „Ale jo, možná máš pravdu, dřepíš mezi tím kvítím jako zajíc mezi bobky.“

Vykulila na něj oči. Kulit oči, to ona umí moc hezky.

„Jako když děláš bobky,“ rozchechtal se. „Fakt, musíme najít nějakou jinou!“

„Sám jsi bobek.“ Štítivě setřásla jeho ruku z té své a stiskla několikrát šipku doprava. Cvak. Cvak.

Detailní záběr na kytičku v její ruce. Cvak. Aranžuje kytku, otrhává z ní přebytečné lístky. Cvak. Vplétá si kytičku do vlasů. Cvak. Stojí u ohrady s květinou ve vlasech, culí se a snaží se vypadat jako roztomilé malé děvčátko.

„Jé, tu si dám na face!“ vykřikla. „Krásná jako květinka.“

„Míra tvé samolibosti mne vždycky příjemně ohromí,“ zpražil její nadšení svým typickým způsobem.

„Vždyť jsem tady hezká! Ne?“

„Hezká kráva,“ řekl potichu.

„Cože?“ Vykulila na něj oči. „Kráva?“

Vyprskl smíchy. „Tady v ohradě,“ píchl prstem do displeje. „Říkám, že se tady pase hezká kráva. Nebo snad vidíš nějakou jinou krávu?“

„Aha, pán se snaží být vtipnej.“ Ušklíbla se a protočila panenkami.

Vlepil jí pusu. Nebránila se: Omluva přijata.

„Máš recht, má milá, na této fotografii to oběma květinkám opravdu velice sluší,“ pronesl pateticky. „Kde vlastně skončila? Ta druhá květinka.“

„Nevím, někde jsem ji ztratila. Padala mi z hlavy.“

„Škoda. Mohli jsme si ji dát do vázy. Nebo vylisovat,“ uvažoval. A vzletně dodal: „Jakožto věčnou upomínku na náš dnešní společný výlet po vlastech českých.“

„To je jedno, vždyť ji máme vyfocenou,“ mávla rukou. „Měla jsem ji ve vlasech docela dlouho, tak bude na hodně fotkách.“

Stiskla šipku doprava a na displeji notebooku se objevil nový snímek, na kterém se ona opírá o ohradu a pozoruje obrovskou strakatou krávu.

„Moc hezká kráva,“ utrousil.

„Opakuješ se,“ zareagovala hbitě. „A seš trapnej. Jako vždycky.“

Rozchechtal se a ona nechala zobrazit další fotku.

Louka posetá květinami.

Cvak.

V dálce čnějící kopečky hor.

Cvak.

Louka se počíná měnit v les.

Cvak.

On v lese u turistického rozcestníku.

Cvak.

Ona u turistického rozcestníku.

„Jé!“ Cvak.

Ona na lesní pěšince.

„Jé!“ Cvak.

Její zadek vykukující zpoza stromu.

„To vymaž!“ Smaz.

Zase ta fotka, jak se nechává fotit na lesní pěšince, cvak.

Ona dřepící u trsu lesních jahod.

„Jé!“ Cvak.

On se opírá o klacek.

Cvak.

Ona sedí na pařezu se svačinou v ruce.

„Tady vypadáš dobře. To si dej na facebook. A napiš tam: Co je lepší než snídaně v trávě? Svačina na pařezu!“

„Vždyť tam vůbec nejdu vidět,“ vykulila na něj oči. „Za tím obrovským chlebem. Jako pro dřevorubce. Čouhají mi jenom uši.“ Cvak.

Pokus o společné selfie.

„Nejsem na té fotce nějaká tlustá?“

„Prosím tě! Kde? Se podívej na mě.“

„Všude. A je to rozmazané. To smažu!“ Smaz.

Na displeji se opět objevila předchozí fotka se svačinou. „A tu smažu taky, nebudu nikomu ukazovat, jak žeru. Když jsem pak na těch fotkách tlustá.“ Smaz.

„Počkej, ta byla dobrá! Tu jsem si chtěl dát na facebook. Svačina na pařezu.“

„To bys zkusil jednou! Se nebudu vystavovat s chlebem v papírovém pytlíku!“

„Máš pravdu, příště si k tomu pařezu necháme dovést KFC,“ rozesmál se.

Stiskla šipku doprava. Krajina. Cvak. Krajina z jiného úhlu. Cvak. Obrázek krajiny. Cvak. Výhled do dálky. Cvak. Les. Cvak. Ona dřepí vedle stromu s kalhotami u kolen.

„Co to je? Tys mě zase vyfotil, jak čůrám! Jsem ti říkala, ať mě tak nefotíš!“ Smaz.

„To se musí! To je tradice. To nemaž!“

„Kdybys mě radši vyfotil u té studánky. Abych si mohla dát něco normálního na facebook.“

„Vždyť tam žádná studánka nebyla.“

„Ale na té šipce to bylo napsané.“

„To jsme snad už probrali, ne? Tu šipku tam dal nějaký přiblblý šprýmař, aby nasral lidi. V mapě žádná studánka není. Jak jsem tě u ní měl vyfotit, když není ani v mapě?“

„Ale dala bych si ji na facebook,“ ušklíbla se. „A teď tam nemám co dát,“ zamračila se a stiskla šipku doprava.

Les. Cvak. Příroda. Cvak. Krajina. Cvak. Stromy. Cvak. Oni dva před stromy.

„Hezká, ne?“ zpozorněla. „Tu bych možná mohla použít. Jak to slunce krásně svítí mezi stromy a jak to světlo dopadá na nás. Mám tady dokonce i tu kytičku ve vlasech! A jé, hele, podívej,“ připíchla prst na jeho hlavu, „tady ti už začíná rašit pleš.“ Zahihňala se.

„Cože? Kde? Ne, to je jen odraz od toho světla.“

„Ne, není, to je plešaté kolečko jako na hlavě pana faráře,“ rozesmála se.

Smaz.

„Hej, ta byla nejlepší! A tys ji smazal. Co si teď dám na face?“

„Něco ještě bude,“ odvětil příkře.

Šipka doprava. Les. Šipka doprava. Krajina. Šipka doprava. Příroda. „Jen aby bylo,“ zamumlala. Cvak. Výhled do dálky. Cvak. Les. Cvak. Les. Cvak. Les. Vytrvale mačkala šipku doprava, stále rychleji přeskakovala z fotky na fotku, bez zájmu se prodírala skrz ten pustý les a tu krajinu bez lidí. Cvak.

„Počkej,“ sáhl po šipce doleva, „ne tak rychle, si to nestačím prohlížet!“

„Vždyť tam nikdo není!“ vykulila na něj oči, „co si na tom chceš prohlížet?“

„Že by tu malebnou horskou krajinu?“

„Malebnou co?“ procedila mezi zuby. „Malebnou nudu?“ Klepla do šipky doprava.

„A jo, já zapomněl, že když na fotce nejsi ty, nejkrásnější květinka pod sluncem, tak je to nuda.“

„Snažíme se najít nějakou fajnovou fotečku na facebook, zapomněls?“ zaťukala si na čelo. „A hledáme ji už docela dlouho. Tak nepruď!“ Ťukla do šipky doprava.

„Ale no tak, máme na to celé odpoledne, podívej se na tu přírodu!“ Natáhl ukazováček k notebooku. „Co takhle se taky trochu pokochat. Vždyť je to taková krása!“

„Já už se dneska nakochala dost,“ odsekla chladně, „když jsme se drápali do toho krpálu. Ještě teď se mi z toho klepou tlapky a teče rýma. To tys furt jen čučel do mobilu a nekochal se.“

„Cože?“

„Kdyby ses tam kochal jako já, tak by ses teď nepotřeboval kochat nad fotkami. A pomohl mi hledat.“

„Jak čučel furt do mobilu? Vždyť jsem fotil.“

„Fotil, ale jen samé blbosti,“ řekla vyčítavě. „Já tam skoro nejsem.“

„Jsi tam víckrát než já.“

„Ale není tam nic, co bych si mohla dát na face. Čemu na tom nerozumíš? Měls mě fotit víc! Místo toho tvého šmrdlání na mobilu.“

„Šmrdlání? Jsem pátral po té tvé neexistující studni, vzpomínáš? Vyplýtval jsem na to skoro všechna data. Víš, jak se ta turistická mapa dlouho načítala? Na horách. Přes GPRS. A GPSka se taky nemohla chytnout. Mezi těmi stromy. Myslíš, že mě to bavilo?“

„Šmrdlals a stejně jsi nic nevyšmrdlal! Studánku jsi nenašel ani s tím tvým dží pí něco.“

„Nemůžu najít něco, co neexistuje.“

„Existuje! Ale to bys musel nejdříve odlepit hlavu od displeje a rozhlídnout se kolem sebe, bys viděl, co všechno existuje! Stačí se dívat, k tomu nepotřebuješ mapu v mobilu. K tomu máš oči.“

Les. Cvak. Les. Cvak. Les. „A nefotil bys posrané stromy, ale svého miláčka,“ zavrčela naštvaně. Cvak.

„Jsou posrané, protože…“ pohotově zareagoval svým typicky cynickým způsobem, ale nedopověděl, nepustila ho ke slovu.

„A ty fotky taky stojí za hovno!“ zvýšila hlas. „Každá druhá je rozmazaná. Jsem ti říkala, že máš fotit normálním foťákem! Proč jsme ho asi tahali?! Máme výborný digitál, ale ne, pán si to musí fotit debilním mobilem.“ Nenávistně se na něj podívala. Vzteky mhouřila oči. Zrychlený dech. A pak to v ní bouchlo: „A vůbec, dej mi pokoj! Zases mě akorát vytočil,“ demonstrativně se zvedla od notebooku. „Posrals to!“ prudce se otočila a zamířila pryč.

Překvapeně se po ní ohlédl. A vzápětí leknutím nadskočil, to když uslyšel ránu.

„Do prdele už!“ zařvala. V předsíni zakopla o batoh, zavrávorala a dosedla na podlahu vedle něj.

Zády se opřela o zeď naproti vstupním dveřím, hlavu schovala v dlaních. Chvíli takto nehybně seděla. Dýchala. Její dech se s každým novým nádechem zpomaloval.

Když pak ruce stáhla z obličeje, spatřila na zemi mezi svými koleny luční květ. Kytička vypadala stejně jako ta, kterou si dnes dopoledne vpletla do vlasů. Zvedla ji z koberce, zaujatě si ji prohlížela. Napadlo ji, jak asi voní, jaké by to asi bylo, kdyby si k ní přivoněla. Dobře však věděla, že to udělat nemůže, že si k ní nemůže přičichnout, protože se bála, že by jí zase začaly slzet oči. Místo toho zašmátrala v batohu, vylovila z něj digitální foťák, natáhla se ke dveřím pro zablácené boty a opatrně, aby si blátem nezadělala koberec, je naaranžovala vedle převráceného batohu. Nakonec mezi své outdoorové boty a jeho turistický batoh položila luční květ.

Zatímco seděla v předsíni na podlaze a v hlavě se jí formoval report z dnešního výletu, on seděl ve vedlejší místnosti před notebookem a prohlížel si zbývající fotografie. Narazil na dva moc povedené snímky. Vypadala na nich krásně a určitě by se jí líbily. Ale neřekl jí o nich. Nikdy. Smaz. Smaz.