Ptáček

A teď sedím na vysoké barové židli, lokty se opírám o pult, popíjím whisky, dívám se na fotbal. Po očku pozoruju osazenstvo lokálu. Zajímají mě ženy. Hledám, vybírám si, chystám se na lov.

Jsem posedlý jakousi podivnou touhou podvádět svou ženu. Sukně se kolem mě jen mihne a už bych pod ni sahal. Chci ojet úplně všechny ženy na světě. Respektive samozřejmě jen ty, které za to stojí: tedy ty hezké, atraktivní, zajímavé. Chci je slyšet kvikat nabodnuté na mé péro. Je to prostě ve mně, takové pnutí. Jako bych tam někde vevnitř měl takového ptáčka, kterého zavřeli do klece a on tklivě zpívá o lásce a chce se proletět. Jedna žena je pro mě málo a můj ptáček ve mně mi to tím svým švitořením neustále připomíná. Tím úpěnlivým, smutným, debilní švitořením…

Sedím na baru, vypadám dost dobře. To ti vlastně ani nemusím říkat, to vidíš. Mám sportovní figuru a vypracované tělo. Prvotřídní oblečení, triko Lacoste, džíny od Dolce & Gabbana, boty Gucci. Voním. Cítíš? Krásně voním. To nebývá samozřejmost, většinou lidi nesnesitelně páchnou. Pečuju o své tělo, chodím do fitka a na masáže, pravidelně se o mě stará kadeřník i barber. Můj zevnějšek je upravený, elegantní, dokonalý. A taky trochu svítím zlatem, ale decentně, ne jako nějaký pupkatý cikán. Decentně jako lovec s návnadou na krku. Právě si hraju s klíčky od svého velkého SUV, tedy s další návnadou, lehce s nimi cinkám o sklenici. Na ruce mi tikají satelitem řízené hodinky, další návnada, žádné laciné fejky od čongů, ale pravé Omegy ze Švýcar.

Zkrátka, při pohledu na mě je každému hned jasné, s kým má tu čest. Krásný, úspěšný, zdravý a nechutně bohatý. Takže mě lidi nemají rádi. Nesnáší mě. Ale já na to seru. Protože ženy, které si vybírám, ženy, které lovím, s tím nemají sebemenší problém. Naopak.

Sedím na baru a dívám se na fotbal. S nikým se nepouštím do řeči, jen s tou tlusťoškou za barem občas prohodím nějakou tu konverzační frázi. Udržuji kontakt, snažím se být milý. I když upřímně mezi námi, někde na ulici bych si takové ohyzdy ani nevšiml. Po takové bych se rozhodně neohlídl. O takových můj ptáček v mém nitru nešveholí. Není hezká. Není nejmladší. Má nadváhu, dalo by se říct, že je přímo obézní. Jenže na to, jak moc je tlustá, má tragicky malé kozy. Chudák. Bavím se s ní jen proto, že si hlídám, aby mi nenalila podmíráka nebo neplivla do pití. Znám tydlencty typy, ty zhrzené losery, co jiným závidí, a proto je nenávidí a chtějí se jim plivancem do pití mstít za vlastní ubohost.

Nula nula, poločas, zvedám se od baru, musím se vypustit před druhou částí hry. Sesmýknu se z židličky a ejhle, svým dokonalým tělem se tisknu k nádherné černovlasé modelce. Tělo na tělo. Voňavoučká a všechno tak, jak má být. Samozřejmě to nebyla náhoda, že jsem se s tou kočičkou jakože náhodou srazil, tímto způsobem balím ženy poměrně často. Jsem v tom úspěšný. Udělám ze sebe nemotoru, to mají ženy rády, takže jako by omylem do ní drcnu a předstíraje překvapení nechám ptáčka zazpívat. Usmála se na mě, její dech mi prozradil, že už má v sobě nějakou tu dvoječku vína. Žádná ochechule co pije pivo nebo pepermincku, pomyslel jsem si a zaradoval se, žádná násoska, ale dáma distingovaně popíjející dobré víno.

„Hmmm,“ řekl jsem.

„Pozor, pálím,“ řekla ona.

Takže je dokonce i vtipná a inteligentní, pomyslel jsem si a zasyčel na ni, jakože mě právě popálila. Krásné a inteligentní dívky mám rád; pokud si tedy nehrajou na emancipaci a podobné hovadiny. Blbé a zakomplexované nesnáším. Dobře znám tydlecty zapšklé ošklivky s mastnými vlasy, které nikdo nechce opíchat, a proto mají plnou hubu feministických sraček. Tydlecty stereotypy a gendery. Pěkně mě serou. Ale můžem si za to sami, stačilo by jim zacpat huby pérem, trochu se překonat, překonat odpor a strčit jim tam úd, opravdové pohlaví, žádný gender, pořádného macatého ptáka – a byl by klid, bylo by ticho, neslyšel bys ty genderové kecy, neexistovaly by neexistující problémy. Chytil jsem ji za zadek, přitáhl jsem si ji těsně k sobě, naklonil se k jejímu uchu a hlubokým hlasem pomalu pronesl: „Už se také začínám rozpalovat. Asi přeskočila jiskra.“

Zachichotala se.

Rázem bylo po chcaní i po fotbalu. Taková příležitost se nezahazuje. Vyzval jsem ji a ona si sedla na barovou židličku vedle mě.

„Už dlouho jsem si tak příjemně nepovídal.“ To jsem jí řekl několikrát, neustále jsem jí to opakoval. Probrali jsme všechno. Mluvili jsme o počasí i o životě, o seriálech v televizi, o trapasech celebrit i o tom, že má přítele idiota a že s tím chce něco udělat. Vykládal jsem ji o mých firmách, o cestování do exotických zemí, o pohledu na západ slunce v Karibiku a o všech těch věcech, o kterých si s ženami povídám, když je chci ošukat. Koupil jsem jí pití, usmála se, byla milá. Zeptala se mě, jestli ty klíčky od auta, které leží přede mnou na baru, jsou moje a jestli to jsou klíčky od auta. Řekl jsem ji, že jsou od mého nového velkého SUV. Chtěla se projet. A skutečně se schylovalo k tomu, že spolu mým SUV odjedeme. Nebo si do něj alespoň půjdeme sednout a zaprcat. Ale odolal jsem. Vzpomněl jsem si na svou partnerku, která na mě čeká doma, a odolal tomu prvotnímu náporu v rozkroku. Odolal jsem tomu pnutí, tomu tklivému zpěvu mého ptáčka, toho kanárka, sokola, orla, supa, té líbezně pějící pěnkavy. Vzpomněl jsem si na svou partnerku a věděl jsem, že z toho musím vycouvat. Řekl jsem jí, že už musím jít. A aby se moc nevyptávala a neprudila, že ji tady chci nechat takhle rozdělanou, požádal jsem ji o kontakt na její sociální sítě.

„Najdu si tě na facebooku,“ pošeptal jsem jí do ucha.

Zachvěla se vzrušením.

Domů jsem jel sám, čistý, neposkvrněný. Avšak prostoupila mnou taková podivná skleslost. Místo toho, abych se radoval, že jsem nepodlehl zpěvu toho ptáčka ve mně, tomu pnutí v rozkroku, že jsem nepodvedl svou dlouholetou partnerku, svou milovanou ženušku, dotírala na mě myšlenka, zda jsem zbůhdarma nezahodil šanci na hezký šuk. Navíc se spustil déšť a venku zavládla ponurá atmosféra, která v ten moment přesně zrcadlila mé nitro. Nebylo mi příjemně. Chtěl jsem změnit tok svých myšlenek, pustit tu černovlasou krásku z hlavy. A tak jsem začal přemítat o tom, jak asi dopadl fotbal a další dnešní zápasy a jestli mi vyšel tiket. Vtom mi zabzučela appka v mobilu a oznámila mi, kolik peněz mi přibylo na mém sázkařském kontě. Přibylo jich zase dost. Nálada se mi trošičku zvedla. Ale přesto jsem se neradoval, měl jsem plnou hlavu té krásné černovlásky, ten podivný pocit čehosi zmařeného mě neopouštěl.

Při parkování jsem si všiml, že se v kuchyni svítí. Ani jsem se nezouval a šel v mokrých a zablácených botách rovnou do obýváku. Z globusu s flaškama jsem vytáhl láhev whisky. Uvelebil se do koženého křesla a dal nohy na stůl. Nalil jsem si fakt velkého panáka. Už v autě jsem se rozhodl, že dnes nebudu ředit, že budu pít bez ledu. Doufal jsem, že mi má partnerka začne vyčítat, že zase chlastám, že na mě začne řvát, že jsem zablátil předsíň a dokonce i perský koberec v obýváku a že doprdele, jak si to vůbec můžu dovolit, špinavými botami ťapu po tom kurevsky drahém mahagonovém konferenčním stolku. Doufal jsem, že se na mě má žena oboří, abych ji mohl poslat do prdele a zahrát ukřivděného a nasraného, abych mohl vypadnout z baráku za tou černovlasou holkou a měl důvod a výmluvu, proč své partnerce zahnout. Za chvíli už stála ve futrech, neřekla však ani ň, podívala se na mne prozíravýma očima a šla spát, kráva jedna blbá.

Lil jsem do sebe whisky, v hlavě mi to šrotovalo: Tak rád bych poslechl toho svého neposedného ptáčka. Tak rád bych ho do té krásné černovlásky narval a celou ji zacákal. Jenže, stálo by to za to? Dopustit se nevěry. Zahnout? Zahnout jen proto, že člověk má tu možnost, že má příležitost? Zradit? Zradit jen pro tu chvilku rozkoše? A pak mít z toho výčitky? A oplétačky. No jo, co když se to provalí? Co když se to má partnerka dozví, co pak? Jak se z toho vykroutím? Podvést ji a přijít o všechno. Pro nějakou támdlectu. A třeba s velkýma kozama. A třeba s hezkou prdelí. Nemělo by chlapovi stačit jen to vědomí, že může, že by mohl? Když ví, že by mohl smočit, musí skutečně smočit? Nestačí to? To vědomí možnosti. Vědomí jistoty.

„Někomu možná jo. Tobě ale rozhodně ne!“ ozval se kdesi ve mně můj ptáček. „Bez gólů není fotbal!“ vřískal ten zasraný pták v mém nitru a mně se ulevilo, protože mi došlo, že je rozhodnuto.

Má posedlost podvádět mou ženu mne opět přemohla, opanovala mne a můj ptáček ve mně se radoval.

Nasedl jsem do svého velkého SUV a vyrazil zpět za ní, za svou černovlasou kráskou. Ulice už byly prázdné a nezvykle tiché. Podvečerní déšť zahnal lidi domů dříve, než stačili zapadnout do hospod, restaurací a barů. Dnes v noci město nežije. Jeho neonová podoba tentokrát nenašla své diváky. Jen já ve svém velkém SUV probublávám opuštěným nočním městem. Jedu tmou, míjím zářící reklamní nápisy; jejich odlesky se rozpíjejí v kalužích mokré silnice pod koly mého auto. Hledám ji. A musel tomu chtít osud, že jsem ji našel ve stejném baru, ve kterém jsem ji zanechal napospas samotě.

Seděla tam pod barem s takovým nějakým chlápkem. Něco jí vyprávěl a ona přikyvovala. Už na první pohled se mi nelíbil. Co má co mluvit do mojí holky? Do ženy, kterou jsem si vybral já. Pomalu jsem došel ke stolu, u kterého seděli. Když jsem byl skoro u nich, všimla si mě a usmála se. Jako by mi dávala znamení. Chlápek zvědavě otočil hlavu mým směrem.

„Ztratil jsi orientační smysl, čuráku?“ zeptal jsem se ho klidným hlasem.

Má otázka ho evidentně překvapila, takže jen otevřel hubu a místo odpovědi ze sebe vydal odporné, neartikulované ehhhh.

„Zabloudil jsi ke špatnému stolu, čuráku,“ dodal jsem na vysvětlenou.

Dál na mě nechápavě civěl a mlčel.

Ten má teda v hlavě vymleto, pomyslel jsem si a napálil ho pěstí. Židle se pod ním zakymácela, sesul se k zemi. Na druhou ránu už nečekal, konečně pochopil, zanalyzoval nastalou situaci a rychle se pakoval pryč.

Usmál jsem se na ni, ona se usmála na mě, poznal jsem, že můj ptáček ve mně má dvířka do klícky otevřená dokořán. Ale protože jsem byl z toho všeho unavený a trochu malátný, nechtěl jsem se namáhat, nechtělo se mi na ní skákat, bušit do ní jako mladý nadržený zajíc, potit se na ní, a tak jsem si ho nechal ve svém novém velkém SUV propoprvé jen vybafnout.

Kouření není zahnutí, napadlo mě po vykouření. Zahneš jen, když je v kundě, to vím na sto procent, jinak ne. Jinak se to nepočítá.

Když jsem se za pár sekund vrátil k počítači s novým balíčkem kapesníčků, vytírala si pravým ukazováčkem sperma z očí a ten osvalený pornoherec zastrkával svého zvadlého ptáka do kalhot. Vytáhl jsem z balíčku jeden papírový kapesníček a důkladně si všechno to lepkavé kolem svého ptáka otřel. Zahneš jen, když je v kundě, jinak se to nepočítá, znělo mi v hlavě.