Reality

Rozhlížím se po novém bytě. Doslova. Procházím denně desítky inzerátů. Nejčastěji na webu, ale i v inzertních novinách. Většina se opakuje, a tak zbůhdarma čtu dokolečka stále tytéž nabídky. Navíc si jsou ty byty docela dost podobné, takže celý ten proces vyhledávání nemovitosti je do značné míry monotonní. Přesto den co den jako smyslu zbavený sedám k počítači a klikám na realitní servery, jestli neobjevím svůj budoucí dům a hrad. Přesto cestou z obchodu nebo práce beru ze stojanů realitních kanceláří katalogy s nabídkou realit a donekonečna procházím inzeráty s byty, které jsem viděl už nespočetněkrát.

V některých bytech jsem se byl i podívat, do většiny jsem ale nakoukl jen díky fotografiím. Přesto, kdyby mě někdo do některého z těchto 3+1, popřípadě 2+1 zavedl a třeba i v noci a po tmě, tak bych se v nich bravurně pohyboval, ani jednou bych neudělal nejistý krok, nebloudil bych. Věděl bych přesně, kde stojí lednice a na kterou stranu se jí otevírají dvířka. Jsem o tom přesvědčen.

Po těch několika měsících, co pátrám v realitách, si připadám, jako bych důvěrně znal všechny volné byty v celém městě. A když se pak najednou objeví bydlení, které se mi opravdu líbí, ani nevolám makléřovi nebo majiteli, už si to představuju. Už proplouvám tím prostorem, už si osahávám ty dispozice.

V myšlenkách jsem se zabydlel již v nejednom zrekonstruovaném a revitalizovaném domě. Měnil jsem stará dřevěná okna za plastová a dláždil koupelnu. Už víckrát jsem převáděl byt z družstevního do osobního vlastnictví. Mnohé rozhovory jsem vedl s předsedy bytových družstev a s potenciálními sousedy, kterých jsem se vyptávat, zda je v domě klid a zda tam nebydlí nepřizpůsobiví spoluobčané. A nebo jestli třeba nezatýká střecha. A po tom všem zařizování, když už jsem všechen nábytek nanosil do nového kvartýru, když už jsem byl úplně přestěhovaný, sedl jsem si v novém obývacím pokoji na nový kožený gauč, rozvalil jsem se a povolil si opasek u kalhot. V bytě byla tma a ticho, díval jsem se oknem (jen záclony ještě nebyly pověšeny). Rozsvícené město pode mnou pulzovalo a já kouřil cigaretu (i když vlastně vůbec nekouřím).

A pak vždycky zjistím, že výhled z toho okna hyzdí hnusný komín fabriky nebo se tam vyskytne nějaká jiná nepřekonatelná závada a obývák v mé hlavě se rozplyne jako ten dým z té neexistující cigarety a zase sedám k počítači a prohlížím další a další nabídky bytů. A pak opět najdu nějaký, v kterém se důkladněji porozhlédnu a vyvalím do křesla. A pak stejně zase jdu hledat něco jiného. Alespoň prozatím. Alespoň prozatím přebývám ve svém nereálném světě realit.

A baví mě to. A také proto, že se mi na těch inzerátech psaných důvtipnou hlavou realitního makléře velmi líbí ty nápadité formulace. Ten jazyk realitek. Takový hravý. Například nenapíšou, že je dům v dezolátním stavu. Místo toho nadšeně vyzdvihnou, že je dům připraven k rekonstrukci přesně dle vašich představ.

A mě to nedá: já si každou tu rekonstrukci představím.